Laura Mvula s klávesami zavěšenými na krku: setkání s velkým talentem na Colours zkrátil déšť

Ani se vynadívat, natož dostatečně vyposlechnout anglickou zpěvačku Lauru Mvulu nešlo za její pouze půlhodinové sobotní vystoupení na festivalu Colours of Ostrava. Déšť ho nejprve odložil a nakonec zkrátil, zbyla jen mírná ochutnávka Mvulina talentu. Ten je ovšem ohromný.

Nápadná černoška s holou hlavou a obřími zlatými kruhy v uších u mikrofonu stála hrdě vzpřímená. Byla sošná, až panovnicky důstojná, oblečená v barvách cizokrajných ptáků. Na krku měla zavěšené přenosné klávesy, tedy nástroj, jejž v 80. letech užívali Jean-Michel Jarre či český rodák Jan Hammer. Mvula tomu svému střídavě přezdívá žehlicí prkno a Nina − po zbožňované zpěvačce Nině Simone.

Rodačka z anglického Birminghamu, jejíž otec pochází z Jamajky a matka z karibského ostrova Svatého Kryštofa, zpívá temným altem, vytvarovaným letitou sborovou praxí. V klidnějších skladbách má výraz lehký jako vánek, když však přitlačí, nabírá mírně válečnickou podobu.

Doprovází ji kvarteto: bicí, baskytara, klávesy a na elektrickou kytaru její sestra, jež do pedálových efektů bodá vysokými podpatky.

Setkání s talentem Laury Mvuly zkrátil déšť

Hudebně se na pódiu leccos děje zcela proti festivalovým zvyklostem. Mvula vystudovala konzervatoř a skládá sofistikované písně na pomezí komorního jazzu, orchestrálního popu a gospelu.

Užívá funkové rytmy, ale místo slok a refrénů se v jejích písních spíš přilévá a odlévá energie. Melodie se ubírají nečekanými směry, písně ve víru mění tvar. V dlouhých komorních pasážích se jen tak měkce střídají odstíny barev, zlehka šustí perkuse.

Svědci Mvuliných anglických koncertů vědí, že některé písně naživo hrává dvakrát za večer, prý aby je publikum lépe vstřebalo. Na to v Ostravě nebyl čas.

Zpěvaččin repertoár je náročný na provedení, v Anglii jí asistuje violoncello, harfa, housle či sboristky. Den před ostravským koncertem hrála se špičkovým London Symphony Orchestra. Na ostravských Colours musela něco pouštět z playbacku − hlavně harmonicky pestré dvojhlasy a trojhlasy, které čerstvě rozvedená Mvula skládá po nocích u laptopu.

V jejích písních účinkují hory, květiny, měsíce, hvězdy. Mnohde tato dívka ze striktně křesťanské rodiny zpívá o tom, jak se jí zhroutil svět při rozvodu rodičů i jejím vlastním.

V Anglii koncerty prokládá historkami o randění přes internetovou službu Tinder. Také v Ostravě jedenatřicetiletá pěvkyně zplna hrdla křičela, že hledá nového manžela. Zpod pláštěnek v publiku okamžitě vystřelil les rukou.

Mvula je silná osobnost. Na velkých pódiích vystupuje teprve čtvrtým rokem, s lecčím zápasila. Při prvních koncertech prý plakala, lapala po dechu, ustávala návaly paniky. Doktoři jí diagnostikovali klinickou depresi, letos pro BBC natočila dokument o úzkostech a stresech. V Ostravě však byla sdílná. Publikum promoklé na kost soustavně zahrnovala projevy přízně.

Místy bylo zjevné, že pro své studiové kompozice stále hledá vhodnou koncertní podobu: asi aby nenudila, složité písně vyvažuje prvoplánovým funky. To však celek zbytečně rozmazává.

Též v Británii má zpěvačka po mohutném úspěchu svého debutového alba těžkou situaci, před půlrokem na Twitteru sdílela, že s ní společnost Sony rozvázala spolupráci. Mvula už ale byla dvakrát nominována na cenu Mercury, hrála na festivalu Glastonbury, nedávno pro Královskou shakespearovskou společnost složila hudbu k inscenaci Antonius a Kleopatra. Jistě se neztratí.

I z letmé půlhodiny na ostravských Colours měl člověk silný dojem ze setkání s bezbřehým talentem. Teď ho ještě poznat naplno.