Do Paláce šlechtičen se nastěhovaly Venuše fotografa Štreita ze socialistického venkova

Fotografie Jindřicha Štreita protékají českými galeriemi jako voda řekou. "Nikdy" se nezastaví. Například do prázdnin Štreit v Pardubicích vystavoval aktuální snímky bezdomovců z cyklu Kde domov můj, ještě do uplynulého týdne "protékaly" zámeckou výstavní síní v Hradci nad Moravicí větší formáty jeho fotografií od sedmdesátých do devadesátých let.

Nyní jsou až do první říjnové neděle k vidění převážně menší formáty autorových prací v Paláci šlechtičen uprostřed Brna.

Některé "hradecké" záběry se tu opakují, většina byla už mnohokrát představena, protože četné Štreitovy předlistopadové fotografie po autorově boomu počátkem devadesátých let vrostly do české společnosti jako životně důležitý orgán. Někdy až vlídné snímky tuzemských venkovanů připomínají sugestivní písničku, jejíž melodie se člověku v mysli neustále vrací a v duchu si ji prozpěvuje. Jindřich Štreit zlidověl.

Průběžné Štreitovo zjevování se, byť třeba v drobných souborech snímků, je přirozené jako u málokterého tuzemského fotografa.

Štreit opakovaně potěší pána i kmána. Je srozumitelný, i když hluboký, někdy zábavný, ačkoliv tak nějak mrazivě. Zdá se češtější než fotbalová reprezentace, která se obtížně prokopává ven − na rozdíl od Štreita, dnes autora mezinárodního renomé a významného pedagoga fotografie.

Nynější brněnskou výstavu nazvanou Venuše pořádá Etnografický ústav v Moravském zemském muzeu, aby upozornil, jací jsme v osmdesátých letech byli. Zvláště ženy. Autoři výstavy tím mají na mysli především "venuše" různého věku, "krásy", mentálních předpokladů či sociálního postavení v rámci venkovských komunit Štreitova kraje na Bruntálsku. Ovšem jakákoliv oblast slezského, moravského nebo českého venkova by se z autorových snímků nejspíš jevila podobně. Bylo by to dáno Štreitovým specifickým viděním tehdejšího společenského "modelu".

Do Paláce šlechtičen se nastěhovaly Štreitovy Venuše ze socialistického venkova

Další 2
fotografie

Autoři brněnské výstavy hovoří o "vizuální antropologii", jež dokumentuje venkovský životní styl osmdesátých let minulého století. A příhodně expozici doplnili promítáním dokumentu Mezi světlem a tmou. Jako svůj poslední snímek na klasický materiál ho natočil režisér Jan Špáta roku 1990 přímo na Bruntálsku se Štreitem o jeho způsobu práce a s fotografovými lidmi-objekty před objektivem.

Čtyřiadvacet minut, které film trvá, se vyplatí ve výstavní síni zdržet. Pro skvělý, i když surový Špátův film platí teze o "vizuální antropologii" snad ještě víc.

Marast, v jakém zanechal komunismus (nejen) venkov, který v roce 1990 ještě společenskou změnu nezaznamenal a snad ani zaznamenat nechtěl, ze Špátova filmu vyvstává naturalističtěji než ze snímků Jindřicha Štreita. Ten vedle lidí, které fotil, roky žil a rozuměl si s nimi. Byť o světě uvažoval jinak než většina z nich, díky své vstřícnosti se stal součástí jejich domácností, práce, prostředí.

Špáta přijel na Bruntálsko z "daleka" jako pozorovatel do indiánské rezervace na tom nejzazším společenském okraji. A z filmu ta oblast rezervaci opravdu připomíná. Štreit přiváděl Špátu k různým místním, často kuriózním postavám, z nichž se některé ve filmu zjevují jako jezdci v apokalypse, již ani nevnímají. Ta s obzvláštní symbolickou krutostí vyznívá při věci tak společensky tradiční, jako je zabíjení prasete.

Jindřich Štreit do té temnoty před Špátovou kamerou vstupuje coby vstřícná záře, která se svými černobílými snímky hrubého zrna snaží onu mizerii osvítit, nechat ji vyzpovídat se z hříchů a alespoň trochu ji očistit. Je-li Štreit spojován s takzvanou humanistickou fotografií, pak Špáta zdůvodnil proč. Jindřich Štreit krásně zobrazil ošklivé.