Zní to jako prachy. Redaktor New Yorkeru Seabrook v knize nahlíží pod kapotu popových hitů

Spisovatel Hunter S. Thompson svět populární hudby nešetřil. "Hudební průmysl je drsná a plytká strouha plná peněz, dlouhá plastová chodba, kde svobodně pobíhají zloději a pasáci a dobráci umírají jako psi," je citován v knize Stroj na hity, která nyní vyšla v češtině.

Její autor, americký novinář John Seabrook, jde do hloubky popového provozu, nahlíží do "střev" písniček a naslouchá rachotu u výrobní linky hitů.

Líčí prostředí ovládané náhodami a ambicemi, v němž úspěch znamená první příčku v hitparádě. Je vzrušující číst o souhře hudby, počítačového softwaru a lidské mysli, kdy se člověku zaryje do hlavy hit a jen tak ho nedostane ven. Píseň je v knize v centru zájmu, i proto její struktura kopíruje kostru popového songu.

Impulz k napsání publikace o popu v Seabrookovi, redaktorovi časopisu New Yorker, zažehly rozhovory se synem v autě cestou do školy. Zatímco otec chtěl vychovávat poslechem Pink Floyd, syn ladil hitové rádio.

Když Seabrook uslyšel populární píseň Right Round od zpěváka Flo Ridy plnou narážek na orální sex a jiné rozkoše, nejprve chtěl zakročit jako rodič a strážce dobrých mravů, až potom se v něm probudil analytik a novinář.

Seabrook v knize provede čtenáře po továrnách na hity, jako byl detroitský Motown vybudovaný po vzoru pásové výroby z Fordovy továrny. Představí hvězdy, ale také "řidiče provozu" − producenty jinak zůstávající ve stínu. V tom je možná největší přínos knihy, protože vytahuje do světla reflektorů i tvůrce hitů, ne pouze jejich interprety.

Seabrook líčí dějiny populární hudby jako nadčasové vakuum, které jenom občas naruší nějaká kontrakulturní síla jako v devadesátých letech outsiderský grunge a později gangsterský hip hop. Při hledání hlavních popových demiurgů tahajících za nitky stopa dovede autora na možná nepravděpodobné místo, do Švédska.

Právě odtud pochází většina elitních producentů posledních let a má to dějinné souvislosti. Pokud se v hitparádách objevila skupina, která nebyla z Anglie nebo Ameriky, vítr vál ze severní Evropy. Seabrook to přičítá faktu, že v zemi byl největší poměr anglicky mluvících občanů, ale opomíjí propracovaný vzdělávací systém, který funguje od čtyřicátých let a klade velký důraz na hudební výchovu. Produkty tohoto systému byly ve druhé polovině sedmdesátých let skupina ABBA a na konci osmdesátých Roxette.

Později ve Švédsku vyrostli známí producenti jako Denniz PoP nebo Max Martin. Někdy vznikala tragikomická nedorozumění: Max Martin pojmenoval slavný singl Britney Spearsové Hit Me Baby One More Time − volně přeloženo jako Dej mi ještě jednu, bejby −, domníval se, že jde o slangový výraz pro odeslání textové zprávy. Spletl se a Američané si to vyložili jako nevhodný příspěvek k diskusi o domácím násilí. Dnes Martin produkuje písně jedné z nejúspěšnějších zpěvaček současnosti Adele nebo R&B zpěváka The Weeknda.

Seabrookova kniha je důležitým příspěvkem k chápání současné populární hudby. Vychází z autorových hlubokých znalostí i pečlivého výzkumu. Poutavé čtení stylově i dramaturgicky čerpá ze Seabrookovy práce pro New Yorker − ostatně novinový titulek profilového textu původem barbadoské zpěvačky Rihanny dal publikaci název.

Díky knize Stroj na hity zjistíme, že žádný recept na song, který vydělá miliony dolarů, neexistuje. Nepopíratelnou roli hraje náhoda. Když vznikal nejúspěšnější Rihannin hit, producent potřeboval k tučné basové lince nějaká slova. Šel do studia, popadl mikrofon a začal zpívat: "Under My Umbrella." Z ozvěny vzešel charakteristický nápěv "ella ella", který spouští na koncertech Rihanny masovou hysterii. Přitom skladba původně nebyla napsaná pro ni.

Seabrook v knize zdůrazňuje, že i přes změny přinesené švédským modelem, továrnami na hity, talentovými soutěžemi, pirátskými servery a streamovacími platformami se jedna věc nemění: "Píseň zůstává pořád stejná." A pokud nám ji hitová rádia tlačí do hlavy a my jsme líní přepnout jinam, zvykneme si.