Imigrantka Grjasnovová v románu o přistěhovalcích kácí klišé o ruských břízách

Román Rus je ten, kdo miluje břízy mladé německé spisovatelky Olgy Grjasnovové vyšel česky v příhodnou chvíli. Právě teď si klademe otázky, z jakých důvodů se do Evropy stěhují lidé z celého světa, co to obnáší pro ně samotné a co to znamená pro starousedlíky.

Dvaatřicetiletá Grjasnovová, která se narodila v Ázerbájdžánu, ale už dvacet let žije v Německu, napsala vyvážený příspěvek do diskuse. Ztvárnila zkušenost přinejmenším dvou pokolení přistěhovalců do Německa. Zabývá se integrací především arabských, tureckých a židovských příchozích.

Původně jedna kapitola autorčiny bakalářské práce se rozrostla do kratšího románu v roce 2012 a v Německu způsobila poprask: velmi otevřeným způsobem nahlíží pod povrch života celé plástve obyvatel, o nichž Německo až zas tak moc neví.

Zatímco nyní se točíme kolem otázky po schopnosti a ochotě integrace masivní vlny uprchlíků, Grjasnovová se zabývá těmi, kteří se do Německa přistěhovali už v devadesátých letech minulého století či ještě dřív.

Hrdinkou románu je dvacetiletá Máša z německého Frankfurtu. Grjasnovová nastiňuje srovnání života hrdinčiných rodičů, přistěhovalců, s životem rodičů jejího přítele, kteří jsou Němci. Autorka dokáže postihnout obecnou krizi středních let, kterou si oba páry prošly, a zaměřuje se na krizi totožnosti u mužů kolem padesátky.

Jeden z nich ztratil prestiž i kontakty a po přestěhování do Německa se poprvé ocitl v situaci, kdy ho nikdo nepotřebuje a nikdo se o něj nezajímá. Otec přistěhovalec se tak uzavře do světa filmů z dob svého mládí a celá tíha domácnosti i výdělku padá na jeho ženu.

Otec Němec sice formálně udržuje síť jakýchsi vztahů, ale utápí se v podobně balamutícím alkoholu. Matky tak působí jako činorodý element, lépe se orientují v nových situacích, prostřednictvím svých dětí alespoň částečně navazují na vlastní mládí.

Generace rodičů přistěhovalců odjížděla do Německa s jasným cílem − umožnit vlastním dětem smysluplný a lepší život. Jenže mladá generace jejich potomků se s takovým břemenem neustále potýká: hrají hru na "úspěšné holčičky a chlapce", protože vlastní neuspořádanou existencí nechtějí rozbít jediné přání rodičů. Jejich každodennost se ale dost liší: někteří se stále ještě nevyrovnali s traumaty spojenými s válkou, konflikty či pogromy, a tito běsi je zastihují ve slabých životních chvilkách.

Jiní se točí dokola ve světě naočkovaných přání, v pokusech neopakovat chyby rodičů, získat dobré vzdělání a zůstat hvězdou na nebi, kvůli které rodiče podnikli těžký přesun z jedné kultury do druhé.

Děti se tak moc snaží, že v tom všem ztrácejí samy sebe, v určitých oblastech jsou extrémně uzavřené a pro místní partnery a partnerky zůstávají jakýmsi exotickým a naprosto nečitelným pergamenem.

Olga Grjasnovová proto zvolila ironický název knihy tvrdící, že Rusové milují břízy. Tím odmítá nálepkování národnostních menšin. Příběhem hrdinky Máši ukazuje, jak je člověk jedinečný, nehledě na etnickou příslušnost. Román odkrývá zkušenosti různých národnostních skupin v současné Evropě a Izraeli bez klišé, osočování či ospravedlňování.

Zážitek z četby kazí jen nepečlivé korektury, protože v českém překladu zůstala řada hrubých gramatických chyb. Přesto je román Rus je ten, kdo miluje břízy mimořádně zajímavý. Ačkoliv popisuje několik krvavých světových konfliktů, je vyprávěn apolitickým, vstřícným a upřímným jazykem dvacetileté holky z Frankfurtu.