Nové Twin Peaks: Režisér Lynch na dvou podobách agenta Coopera ukazuje extrémní podobu dobra i zla

Před pětadvaceti lety, dávno předtím, než se začalo hovořit o dnešním zlatém věku televize, konvence televizní zábavy rozbořil režisér David Lynch.

Nyní pokračování jeho ďábelského seriálu Twin Peaks svou třináctou, také v Česku odvysílanou epizodou vkročilo do poslední třetiny. Zjevné je, že jedenasedmdesátiletý tvůrce se vůbec nezajímá o dnešní "zlaté časy na malé obrazovce". Spíš jako by si bral zlatou lopatu, aby diváky vyhrabal z výkalů jejich televizních návyků.

Proč tak silná slova? Zlatá lopata není jen vynikajícím komediálním artefaktem, s jehož pomocí se jedna z postav Twin Peaks v nové řadě doslova kope ven z exkrementů. Jde také o skvělou metaforu Lynchovy tvůrčí metody.

Dnešní týmy seriálových producentů, režisérů, showrunnerů a scenáristů vytvářejí přepečlivá, dokonalá díla, která diváky nutí přisát se k obrazovkám a ještě mít − mnohdy oprávněný − pocit, že jde o kvalitně prožitý čas. David Lynch však není architekt, spíš alchymista.

Tak jako u těchto středověkých mudrců posedlých transmutací hmoty jsou i u Lynche výkaly a zlato nebezpečně blízko u sebe. Tak jako v jednom z alchymistických snů rovněž v Twin Peaks dochází k proměně prvního v druhé. A tak jako ve spisech alchymistů jsou i zde exkrementy či zlato pouhými šiframi: pravému významu porozumí jen divák zasvěcený do mysteria.

Radikální Twin Peaks

Dalších 17
fotografií

V původních, čtvrtstoletí starých dvou řadách seriálu Lynch skládal dosud neviděné mysterium z klišé soap oper, detektivek a dalších laciných televizních žánrů či postupů.

Vyprávění o záhadné vraždě Laury Palmerové ve zdánlivě poklidném dřevorubeckém městečku Twin Peaks tehdy dovedl až do míst, která na mapách neexistují. Zvláštního agenta Coopera, který vraždu vyšetřoval, v závěru druhé řady uvrhl do podivného červeného pokoje mimo časoprostor − což bylo svého času považováno za vrchol toho, kam až lze v televizi zajít.

Prvních osm dílů nynější třetí řady Twin Peaks dokazuje, že Lynch ve světě mimo prostor, čas a smysl pobývá déle, než si kdokoliv uměl představit. Surrealistická logika červeného pokoje jako by postihla celý svět.

Hrdinové Twin Peaks vždy hovořili pomalu a dlouze, všednodenní věci se ironicky prolínaly s groteskními a děsivými scénami. Teď ale jako by děs, přepálená komika a podivno zcela posedly všednodenní realitu − od New Yorku přes Jižní Dakotu a severní Montanu až po Las Vegas, kde všude se současná řada seriálu odehrává.

Lynch si přitom dává načas. V prvních sedmi dílech představil mnoho nových postav i prostředí, městečko Twin Peaks už není jediným a zatím ani dominantním dějištěm.

Je jasné, že v příběhu jde o agenta Coopera uvázlého v červeném pokoji, ale jak s ním souvisí tajuplná skleněná krychle v New Yorku a další místa, na nichž se objevují těla bez hlavy, démoni bez očí či zabijáčtí vousatí dervišové?

Režisér znásobil a zintenzivnil všechny své dřívější triky, zároveň divákům mnohé potěchy odpírá. Mohou sice s nostalgií hledět na návraty starých známých hrdinů, ale dojemný pocit vyvolává především pohled na to, jak se čas vepsal do tváří jejich představitelů. Lynch není nostalgik, spíše škodolibý sabotér.

Sám režisér si v seriálu užívá roli nahluchlého agenta Gordona Colea pátrajícího po svém kolegovi Cooperovi. V Coleově kanceláři na jedné zdi visí obraz atomového hřibu a na druhé podobizna Franze Kafky.

Jako v onom Čechovově vypravěčském pravidle, že když je na scéně vidět zbraň, musí se z ní vystřelit, ani Lynch tam ty obrazy nepověsil náhodou. V osmé části ve zpomaleném záběru bere diváky do roku 1945, přímo do středu atomového hřibu, v němž zrození křídlaté žáby jako z Kafkovy Proměny patří ještě k těm normálnějším výjevům.

Hodinový pobyt ve víru malströmu obrazů, zvuků a nápadů má blíže k experimentálnímu filmu či umělecké videoinstalaci než k seriálové tvorbě. Tohle by ani v dnešní progresivní televizní době žádnému jinému tvůrci neprošlo.

Pak zákonitě muselo přijít zklidnění. Zatím posledních pět dílů se čím dál více vrací do městečka Twin Peaks, věci se pozvolna začínají propojovat.

Lynch těží z toho, že do nynější řady uvrhl agenta Coopera hned ve dvou podobách. Ten opravdový, diváky milovaný Cooper zatím dříme mimo tento svět. Navenek existuje pouze jeho tělo bez duše. Tak jako dříve miluje kávu a třešňové koláče, jinak je to ale pouhá loutka, neschopná dojít si ani na záchod, poháněná výhradně pudy. A také tajuplným světélkem, díky němuž se Cooperovi daří vše, na co sáhne, byť u toho vypadá jako nemluvně.

V hlubinách červeného pokoje ovšem mezitím vzniklo Cooperovo zlé dlouhovlasé dvojče s potemnělým pohledem a brutálními zvyky. S démonickou silou rozmačkává lebky nepřátel, naposledy tak učinil v nové epizodě z pondělní noci − té mimochodem dominuje nejbrutálnější scéna souboje v páce od dob filmu Moucha režiséra Davida Cronenberga.

David Lynch na obou Cooperech ukazuje dobro a zlo v těch nejextrémnějších podobách. Jde o pravý opak komplexních, morálně ambivalentních hrdinů, kteří vládnou nejlepším seriálům dneška, jako jsou dramata Perníkový táta, Fargo či Better Call Saul.

Ten dobrácký jelimánek Cooper, který tajemně vklouzl do těla pojišťováka Dougieho Jonese, slouží k typické lynchovské zábavě: zesměšňuje maloměšťácké chování a také chod korporací. Aby ne, když v nich může pracovat i tato zombie, poháněná kávou a koláči, přitom narážející do prosklených dveří jako robot na klíček.

Nová řada Twin Peaks zatím působí spíš jako film: po třinácti z jejích osmnácti hodin na většině lokací panuje ticho před bouří. Stejně trpělivě režisér dlouhé minuty hledí na banální konverzaci, děsivé "vzkříšení" s pomocí démonů či na muže, který mlčky zametá v baru.

Čas je na Lynchově straně. Možná bude finále jen pro "zasvěcené", pro ty, kdo se nezaleknou a zatleskají režisérově vzpurnosti a schopnosti bavit i šokovat naráz.

Bude-li závěr seriálu intenzivnější než jeho úvod, divák se možná dočká té pravé alchymistické transmutace − a skončí se svým gaučem až v červeném pokoji, kde nefunguje prostor a čas, zato tu vzniká zcela ojedinělý televizní zážitek.