Kauza Králík. Hradec Králové vystavuje Zorku Ságlovou, která kdysi zasáhla underground a nedávno aukční trh

O malířce Zorce Ságlové se lze dočíst leccos. Například že se soustřeďovala "na konceptuální průzkum mytologických významů králíka". Do této teze by se snad vešel i "mytický" český králík na smetaně, který z jídelníčku téměř vymizel. Sama Ságlová ale králíky z principu nejedla, stali se jedním z jejích životních témat. O symbolu králíka v kulturních dějinách věděla mnoho, sbírala jeho vyobrazení a citovala je ve vlastní tvorbě. Včetně "moderního" zpodobnění pádícího králíka z loga Volkswagenu Rabbit, někdejší americké varianty vozu Golf.

Inspirována například středověkou iluminací zobrazila králíka s obdobnou nadsázkou, jako když David Černý ve své jezdecké soše posadil svatého Václava rozkročmo na břicho chcíplého koně − Ságlová na obraze Červený lev z roku 1999 usadila králíka vyzbrojeného mečem a štítem na "českého" lva kráčejícího po ratolesti.

Také nynější retrospektivní výstava Zorky Ságlové v královéhradecké Galerii moderního umění je plná králíků. A pokud byla tvorba autorky, jež zemřela roku 2003, něčím nad věcí, pak především hravostí, nadsázkou, ironií až poťouchlostí. Vždyť z králíků roku 1991 poskládala i svatozář − v sérii šesti obrazů nazvaných podle skutečné historické postavy Život a smrt Richarda rytíře von Kralika.

Ságlová z živého králíka vytvořila také obdobu akčního malíře Jacksona Pollocka, který se s barvami vrhal na plátno. Nebo jeho současníka z první poloviny minulého století, Francouze Yvese Kleina, jenž na své obrazy otiskoval nabarvená těla nahých žen.

Králík Zorky Ságlové pracoval na podobném principu. Malířka mu namočila tlapky do barvy a nechala zvíře hopkat po papíru. Pak smetla bobky.

Hravost byla Ságlové vlastní již od šedesátých let, kdy se objevila na scéně. Mimo jiné se svým manželem fotografem Janem Ságlem a bratrem − historikem umění a básníkem Ivanem Jirousem − určovala na svou dobu vizionářskou výtvarnou podobu koncertů rockové skupiny The Primitives Group. Tím získala zásadní místo pro změnu v mytologii československého undergroundu.

Zorka Ságlová po undergroundu zasáhla i aukční trh

Dalších 10
fotografií

Nynější královéhradecká výstava ale z tohoto období skrze fotografie Jana Ságla připomíná jiné autorčiny slavné akce. Především házení 37 míčů tří barev do průhonického rybníka Bořín, které na hladině vytvářely trvale se proměňující "plastiku", či kladení sedmi stovek plín u Sudoměře. Tam se odehrála vítězná husitská bitva, kterou měly podle legendy rozhodnout husitské ženy: na bojiště položily své "řízy", do nichž se nepřátelé zapletli.

Největší rozruch však způsobila instalace Seno-sláma v pražské Špálově galerii. Ságlová sem v létě roku 1969 navezla seno i slámu a nechala návštěvníky, aby s obojím svobodně manipulovali a instalaci si vyložili po svém. Mohli si ostatně připadat třeba jako králíci v čerstvé podestýlce.

Pragmatičtější rozruch vzbudila malířka naposledy loni v listopadu na trhu s uměním. V aukci se objevil její obraz 2209 králíků, vyvolávaný za pouhých 40 tisíc korun. Jenže mnohonásobný příhoz cenu vytáhl až na 520 tisíc.

Dvě varianty obrazu téhož názvu visí také na nynější retrospektivě. Jsou to plátna potištěná v hustých řadách razítkem drobných králičích těl. Některá díky výraznější barvě z plochy vystupují a ze vzdálenějšího pohledu evokují abstraktní vzor jakési tkaniny.

Právě povrch i jeho struktura byly pro Ságlovou, vystudovanou textilní výtvarnici, stěžejní. Na jedné straně to dokládají reliéfně pojatá abstraktní plátna z počátku šedesátých let − třeba se zakomponovanými račími skořápkami. Na straně druhé to jsou o tři desítky roků mladší malby na damašku, látce jemně vzorované způsobem tkaní.

Ságlová na damaškovou plochu malovala neurčité tvary, které svou nahodilostí kontrastovaly s pravidelným podkladem.

"Abstraktní" vzory ale měly reálný základ: například v mapách archeologických vykopávek či starých hrnčířských značkách. Jsou to jakési "palimpsesty", kde novými znaky prosvítají vzory původní. Předekorování dekorace.

V duchu nenápadného damaškového povrchu, který jako by se rodil pouze ze světla a stínu, působí třeba Ságlové rozměrný pozoruhodný diptych zvaný Rodinný portrét.

Bílá malba na bílé plátno. Silně intimní první dojem jakýchsi duchů minulosti groteskně narušuje detailní pohled na obrazy. V bílých obrysech tvary lidských postav kopírují plejády drobných ručně psaných informací, o koho jde: "moje teta", "jeho sestra", "jeho děda"… Přitom předlohou nebyla rodinná fotografie, ale údajně hromadný snímek účastníků jakési vědecké konference.

Nebylo by tedy divu, kdyby někde v tom smetanově bílém prostoru linii špičatého ucha kopíroval také text "můj králík".