Básně Milana Děžinského mezi prsty obrací závažné věci, dívají se na ně zpříma a s úsměvem

Veselý, nebo dokonce rozverný básník není postava, která by se v současné české literatuře vyskytovala často. Alespoň ne na první pohled. Z textů publikovaných ve sbírkách a časopisech vystupují básníci a básnířky většinou jako lidé vážní, zádumčiví. Při bližším ohledání nebo osobním setkání to tak ale vůbec být nemusí − rozhodně ne vždy.

Milan Děžinský, básník a překladatel patřící ke střední generaci české poezie, má za sebou už pět sbírek poezie, k nimž letos přibyla šestá, nazvaná Obcházení ostrova.

Vybudoval si slušné renomé, krom toho je do určité míry hybatelem literárního světa − právě od Děžinského vyšel impulz, díky němuž nakladatelství Host začalo pravidelně publikovat ročenku Nejlepší české básně. A po dobu několika let také organizoval básnické výstupy na Říp, které vrcholily autorským čtením v galerii v Roudnici nad Labem, kde Děžinský už dlouho žije.

Nedaleko jeho bydliště se nachází řeka s ostrovem, jejž zmiňuje název sbírky.

Domov a jeho bezprostřední okolí, včetně železniční trati a vlaků, řeky a lodí, tvoří důležitou složku knihy. Neméně podstatné jsou tu však i cesty, výpravy a − někdy třeba jen zdánlivě − cizí kraje či jazyky.

Děžinský v textech uvažuje o věku, rodině i vztazích způsobem, který je hravý podobně jako zenové kóany obsahující nelogické hádanky − básníkovým úvahám nechybí hloubka ani lehkost.

Proměnlivost lidské situace tu stojí v kontrastu k pomalým přírodním procesům nebo geologickému času − do jisté míry tak působí příbuzně s nedávnou sbírkou Ladislava Zedníka Město jeden kámen.

U Děžinského se ale také mísí nízké a vysoké, když vedle sebe stojí osobité a tak trochu přeslechnuté parafráze na překlady popových hitů hrajících v barech a texty pracující s až mytologickými motivy nebo přinejmenším obdobným uchopením skutečnosti.

Dávná císařství, mrtví králové nebo vikingové jsou ve sbírce Obcházení ostrova stejně blízko jako popová hvězda Lana Del Rey. A vše navíc probarvuje silná obraznost, k níž stačí pár slov.

Když se v básni Jazyky Babylonu sám autor po cestě autem v noci domů mění i nemění v srnu, která mu skočila do cesty, odehraje v pár verších celou fantaskní povídku nebo film. "Srna přechází mezi domy. / Vyhne se sběračům kovů, než nahlédne do okna / po páteční hádce. / Nachází správné dveře. / Sedá ke stolu. / Mluví vlídně s mou ženou / a talíř jí svítí do lidské tváře / jako měsíc," píše v závěrečné strofě.

Dokonce i v textech, které by kvůli tématu mohly dosedat až příliš těžce, se Děžinský dokáže pousmát.

V básni Vikingské štíty si nejdříve vymění mírně posměšné repliky s vlastními dětmi, které jsou pro něj "štíty proti prázdnotě", a uzavře: "Až do ní odejdu, / najdou mě v jarním tání i s láskou k lidstvu. / Poznají mě po šroubu v levé noze, / který jsem si vysloužil / jako medaili v nohejbale."

Obcházení ostrova je poklidným rozjímáním, které nesklouzává k zachmuřenosti. Mezi prsty obrací závažné věci, jako jsou manželství, rodina nebo smrt, ale dívá se jim do očí zpříma a s úsměvem. Asi jako když se člověku podaří rozlousknout kóan nebo ulovit rybu.