VŠE o... pravidlech v krizi

Německý ústavní soud přednedávnem opět rozhodoval o tom, zda Evropská centrální banka (ECB) nepřekračuje nekonvenčními opatřeními v měnové politice svůj mandát. Konkrétně se jedná o podezření části německých ekonomických a politických elit, že v ohrožení je článek Lisabonské smlouvy, který zakazuje Evropské centrální bance financovat vlády členských států Evropské měnové unie tím, že od nich (tj. přímo − na primárních trzích) nakupuje jejich dluhopisy. Soud tentokrát poprvé dává stěžovatelům spíše za pravdu a říká, že ačkoliv ECB zřejmě nenakupuje dluhopisy od států přímo, vytvářejí její opatření de facto jistotu, že dluhopis vydaný členskou zemí bude za účasti financování z ECB někým koupen. Zároveň ale německý soud dodává, že věc musí rozhodnout jedině Soudní dvůr Evropské unie, kterému otázku ke zrychlenému projednání odesílá.

Zpráva se rozhodně nestane trhákem letní okurkové sezony. Již z vysvětlení výše se může zdát, že rozdíl mezi primárním a sekundárním trhem vládních dluhopisů je spíše nuancí pro teoretizování ekonomů než něčím, co by mohlo reálně ovlivnit naši ekonomiku, naše pracovní místa nebo mzdy. Nabízí se dokonce otázka, zda v dnešní situaci vůbec někoho zajímá platnost a relevance Lisabonské smlouvy − základního dokumentu Evropské unie. Přesto právě v okurkové sezoně, kdy evropští politici statečně nehasí jeden akutní požár za druhým, je čas právě tyto fundamentální otázky klást.