Co děti, mají si s kým hrát? Macronova poradkyně v Havlově knihovně představí román, jenž hýbe Francií

První věta dělá divy. Francouzská prozaička Leila Slimani před několika lety sedla, napsala větu a ta se rozletěla do světa: "Le bébé est mort." Nedávno: "Das Baby ist tot." A teď také v mírnější podobě: "Menší z dětí bylo mrtvé."

Jako reklamní slogan ta věta provází také v češtině právě vydaný román Něžná píseň, díky němuž pětatřicetiletá Slimani strmě stoupá. Vloni obdržela prestižní Goncourtovu cenu. Knihy už se prodalo přes 600 tisíc výtisků, zfilmuje ji populární režisérka řečená Maiwenn.

Coby marocká rodačka žijící v Paříži byla Slimani na obědě s marockým králem i tehdejším francouzským prezidentem Hollandem. A sotva moc převzal současný prezident Macron, vzal si Slimani na cestu do Maroka jako poradkyni pro kulturu.

Právě kvůli tomuto angažmá autorka v červnu odřekla návštěvu Prahy, již avizovanou na billboardech v metru. Snad to dopadne napodruhé: román Něžná píseň uvede 18. září v Knihovně Václava Havla.

První věta Něžné písně je nejen chytlavá, také má důsledek: čtenář od začátku ví, že dvě malé děti zabila chůva jménem Louise. Příběh začíná od konce, totožnost vraha známe, o detektivku tedy nejde. Slimani nepíše o vraždě, spíš o situaci, jež pro ni vytvořila podmínky.

A situace je typická: mladý pár si pořídil děti a stále si zvyká. Hudební producent Paul cítí potřebu "ještě chvíli žít, být volný". Občas rodinu nechá doma a jede si vypít pivo na kraj města. A Myriam, začínající právnička. Otěhotněla na konci studia a teď jí práce chybí. Neustále se to v ní pere: starat se o děti, nebo budovat kariéru?

Myriam zkouší obojí a nestíhá ani jedno. Od rána do večera lítá, přezouvá se v taxíku, aby stihla schůzku. Celý týden se vrací z práce, když už děti spí. Poslední den to chce vynahradit, "až se jim to nebude líbit". Jde ode zdi ke zdi, přehání to na obě strany.

Manželé si tedy najdou chůvu Louisu: zhruba čtyřicetiletou, ovdovělou, s odrostlou dcerou. Louise bydlí v garsonce na předměstí, má "servilní zápal, infantilní optimismus". A děti ji zbožňují. Je šikovná a pozorná. Myriam a Paulovi začne přišívat knoflíky, převlékat postele, šít ubrusy, vařit.

Jenže na Louisu zároveň doléhají dluhy, zničující pokuty na úřadech, složenky za léčbu již zesnulého manžela. V chůvě je cosi temného a dere se to ven. Nemá vlastní život, a tak se stane závislou na životě Myriam a Paula. Přichází stále dřív, odchází čím dál později. Tu a tam přespí. Před malým synem se v bytě sprchuje nahá. Překračuje všechny hranice.

Jistě, řešení by bylo. Před sto lety by mohl Paul prásknout do stolu a na služku zařvat: "Chovejte se, jak se patří!" Ale copak se tenhle projev arogance a povýšenosti dá vyslovit dnes? Myriam a Paul jsou slušně vychovaní, někdo by řekl "politicky korektní". Spíš se trápí, jestli Louise neplatí málo.

Vzájemná závislost roste, hrozí průšvih. Myriam chce vzít děti na hory a má pocit, že "chůvě bere její děti, něco jí odpírá". A nadto běží čas. Louise měla navrch, dokud byly děti malé. Jenže teď dospívají, brzy se osamostatní a už ji nebudou potřebovat.

Louise je tedy jakýsi opak Felicité, respektive Blaženy z povídky Gustava Flauberta zvané Prosté srdce: zatímco tato služka by se rozdala, Louise se odmítá "chovat, jak se patří". Spatřila příležitost a drží se jí zuby nehty. V cizí rodině našla životní náplň.

V tomto ohledu možná Leila Slimani naznačuje, co přinesl rozpad společenských vrstev a s nimi společenského kódu. "Lidé se k služkám nechtějí chovat povýšeně. Všichni předstírají, že matka a služka jsou si rovny, ale to může být také nebezpečné," tvrdí v rozhovorech.

Do toho všeho vstupují další okolnosti. Zaprvé: rasismus. Vtip je v tom, že bílou Francouzkou je tu chůva Louise. Snědou pleť má Myriam. A právě ta zoufale nechce, aby její děti vychovávala jiná žena z Maghrebu. Na pískovištích to ševelí arabštinou, hindštinou, ruštinou. Jsou tu dívky v hidžábech, Filipínky, zasloužilé chůvy tykající ředitelkám školy. Drbou o svých zaměstnavatelích, předávají si nabídky práce. Naučí děti pár slov arabsky a v rodině po nich zůstane vzpomínka na cizokrajné jídlo.

Tady Slimani zjevně píše o lokálním problému: také v rozhovorech upozorňuje, jak slušně vychovaní, například k uprchlíkům vstřícní Francouzi, které nelze podezírat z rasismu, nechtějí posílat své děti na školu, kam chodí "des noirs", tedy "černí". Že dnes jsou si zdánlivě všichni rovni, ale ve skutečnosti se lidé z různých poměrů takřka nestýkají. A když, nevědí, jak se k sobě chovat.

Román Něžná píseň ale provokuje ještě něčím: zpochybňuje populární názor na pracující ženy. "Dnešní svět vás učí, že můžete být matka a zároveň pracovat. Ale co když obojí nezvládnete? Nejprve se to projeví v drobnostech, ale ty se navrší a váš pocit viny bude narůstat," říká spisovatelka, sama matka šestiletého syna.

A ještě tvrději: "Když v kočárku vezete měsíční dítě a někdo vám řekne: 'Vy musíte být štěstím bez sebe', nemůžete vyhrknout, že jste nešťastná a kočárek byste tu nejraději nechala. To je tabu."

Jistě, je to případ od případu. Leila Slimani nepíše o všech a už vůbec nezprostředkovává názory současného francouzského prezidenta. Nemusí psát ani sama o sobě.

Někdo to vnímá jako projev zpátečnictví: že spisovatelka vyzývá ženy, aby šly kojit a přenechaly práci mužům. Ve skutečnosti Slimani říká pravý opak. "Nemyslím, že žena musí mít k dítěti přirozeně blíž než muž. Celé to ,mateřské pouto' je mužský výmysl, který se po staletí opakuje, aby ženy udržel za plotnou," tvrdí.

Názory na Něžnou píseň se většinou rozcházejí na dva tábory: jedni tu tragédií dávají za vinu Myriam. Matka upřednostnila práci před dětmi, může si za to sama.

Jiní chybu spatřují na straně Louisy: jedna věc je ocitnout se v nouzi a druhá vzít nůž a podříznout krk cizím dětem.

Leckdo román vnímá jako společenskou kritiku: píše se o "střetu zaopatřené rodiny ze střední vyšší vrstvy s chudou služkou". Padají slova jako buržoazie, třídní boj, vykořisťování. A z nich vzniká ideologický výklad jako z 50. let: Něžná píseň je kritika kapitalismu, v němž je chůva placená za to, že miluje cizí děti.

A pak se najdou bdělí občané, kteří román berou jako varování: "Víte, koho si pouštíte do bytu? S kým si vaše děti hrají?" Leila Slimani dělá dobře, že se k žádnému z výkladů nepřiklání. Po dvou letech debata okolo Něžné písně neutichla. Teď bude pokračovat v Praze.