Králem Šumavy je tentokrát Vilém Hrach. Nová kniha mapuje poúnorové útěky z Československa

Pohraniční hory přestály mnohé. Jedním z nejtěžších období byla čtyřicátá a padesátá léta minulého století. Vilém Hrach ve své knize nazvané Šumava… hranice přecházejte po půlnoci shromáždil dramatické příběhy pašeráků i sedláků, Čechů a Němců, hrdinů i donašečů. Prvotina devětasedmdesátiletého autora je podepřena podrobnou znalostí lokality a roky bádání v archivech.

Ostnaté dráty, čerstvě vysídlené vesnice, třídní boj v nejvyhrocenější podobě. Mezi Skyllou pohraničních hlídek s nabitými zbraněmi a Charybdou zrádných močálů nedokázal proniknout na Západ jen tak někdo. Respektovaným esem byl Kilian Nowotny. Právě na něho, na legendu zvanou Král Šumavy, láká Hrach své čtenáře. Oprávněně.

Zejména o posledním Kilianově přechodu hranic, už tolikrát umělecky zpracovaném, dokázal autor přinést nové poznatky.

Nowotny nebyl komunisty nikdy dopaden, jak fantazíroval například režisér Karel Kachyňa ve filmu z roku 1959 Král Šumavy. Byl ovšem postřelen, a jak nyní Hrach dokládá, spíš náhodou. Žádné velké finále Krále Šumavy se nekonalo. Jen kulka od mladého vyjukaného pohraničníka a útěk zraněného muže do Bavor.

Většinu obsáhlé knihy však tvoří příběhy méně známých osobností. Setkáváme se s naivními packaly, kteří si střetnutí s StB představovali jako skautskou bojovku, i altruisty, kteří druhým pomáhali zcela nezištně.

Nad jiné působivý je příběh hartmanického faráře Bohumila Marouše, který bez úplaty převáděl potřebné, dokud nebyl sám dopaden a odsouzen k 18 letům vězení. Odseděl si jich skoro 11. Po jediném roce na svobodě byl znovu obviněn − tentokrát z toho, že poslouchal Svobodnou Evropu − a odsouzen na tři roky plus zbytkový sedmiletý trest.

Definitivně se na svobodu dostal až v roce 1965. Z aktivního kněze byl nešťastný a uzavřený muž. "Většinu dne tráví jakoby zahloubán sám do sebe, hlavu v dlaních," hlásil o faráři jeden konfident.

V podobných pasážích se Hrach dostává vysoko nad rámec shromažďování informací. Proniká do duše zlomeného člověka a ukazuje způsob, jakým byla společnost kontaminována.

Vilém Hrach má jako právník cit pro detail. Nenechá se uchvátit tím, že mnohé archivní materiály nalezl jako první − i ty podrobuje kritickému rozboru. Stejně jako jedinečná svědectví pamětníků, která získal. Autor důsledně rozlišuje fakta a domněnky. Tam, kde se pouští do interpretací, opakovaně připomíná, že jde jen o možný výklad událostí.

Zatímco jako badatel Hrach exceluje, jako spisovatel bohužel chvílemi selhává. Občas si neodpustí moralizování. Bez varování přechází z beletrizujících pasáží k úvahám či publicistice. Opakuje se a nadbytečně vypočítává všechny ty paragrafy, na kterých rudá justice své oběti utáhla. A hlavně: u mnoha popisovaných případů nedokáže najít hlavní vypravěčskou linii. Ve snaze postihnout všechny zúčastněné postavy se mu text pod rukama rozvolňuje a stává se spíš výčtem, nikoliv příběhem.

Tragické situace v takovém podání ztrácejí naléhavost, čtenářova pozornost je vyčerpána orientací ve změti vedlejších postav a prostředí. Jako by se člověk ocitl v rašeliništi a Kilian Nowotny, který by udal směr, mu chyběl.

Pokud často žehráme na slabou, či dokonce absentující práci nakladatelských redaktorů, máme v ruce učebnicový příklad. Větu či sekvenci Vilém Hrach napsat umí. Archivní materiály shromažďoval odpovědně. Jeho téma je společensky velmi naléhavé. A přesto to nestačí.

Knize zjevně chyběl zkušený redaktor, který by s textem dál pracoval, pročistil ho a zacílil. Také ke grafickému zpracování knihy lze vyslovit výtky. Například motiv ostnatých drátů, který odděluje jednotlivé pasáže, je prvoplánový, snad až kýčovitý.

Navzdory tomu zůstává kniha Šumava… hranice přecházejte po půlnoci záslužnou prací. Bude se z ní čerpat ještě po letech. Publikace obsahuje důkladný rejstřík, mapové podklady i barevné fotografie. Ty mají připomenout, že Šumava není jen temným místem, ale je také − a možná zejména − krásná. Něco podobného by se dalo prohlásit rovněž o knize Viléma Hracha.