Umělce Luliće fascinují komunistické pomníky, vystavuje jugoslávskou verzi růžového tanku

Pomníky válečných útrap jsou rozesety po celé bývalé Jugoslávii. Vystavět je v éře modernismu nechal diktátor Josip Broz Tito − a dodnes překvapují svěžím a stále aktuálním rukopisem. Jejich estetice propadl i světově vyhledávaný umělec Marko Lulić. Na své nynější retrospektivní výstavě v rakouském Linci je pokorně vzývá, ale také trefně devalvuje.

Lulićova práce je úzce spjatá s architekturou a městským prostředím. První část výstavy projevuje autorovu fascinaci robustními pomníky padlým vojákům, partyzánům a komunistickému režimu. V celém východním bloku jich po druhé světové válce rostly desítky.

Jugoslávie se ale mohla pyšnit nadčasovým pojetím těchto svatostánků, jejichž autoři se nebáli abstrakce a tvarové strohosti: pomníky postavili jako protipól angažovanému socialistickému realismu a jeho patetické figuře vojáka zachránce.

Lulić tyto betonové objekty, které odolaly času a svým slohem víc koketují s futuristickou architekturou než šedými 70. lety minulého století, přenáší do výstavní síně. Natřené výraznými veselými barvami vypadají spíš jako části dětského hřiště než jako dobová mementa umístěná na válečných polích. Rozverné tvary připomínají královskou korunu nebo podmořskou hvězdici.

Přemalováním pomníků Lulić upomíná na Davida Černého a jeho růžový tank. Na rozdíl od něj se ale potýká s materiálem, který sám o sobě není prvoplánovým nositelem socialistické estetiky.

Optimismus, který čiší také z původních, ještě šedých pomníků, pravděpodobně nezamýšlel ani iniciátor tohoto dobového land artu, diktátor Tito. Umělec objekty doplňuje komunistickým agitačním plakátem slibujícím šťastný život nebo výraznými neonovými výkřiky. Rozporuplné pocity, jež kvůli tomu v divákovi rostou, ale až tak úplně nezabrání v obdivu kvalitní architektury, která vyrostla na popud diktatury.

Diktátor Tito jako kurátor podle umělce Luliče

Dalších 12
fotografií

V Rakousku narozený umělec s balkánskými kořeny dokáže bryskně přeběhnout do dnešní Evropy. Prostor města a jeho architektury je mu inspirací pro takzvané site specific projekty, vytvářené pro konkrétní místa, které baví svojí lehkostí. Lehkou ruku musel Lulić mít také při automatické kresbě, kterou zvolil pro zpodobení berlínských ulic. Obrazy připomínají práce samouků spojovaných s termínem art brut, tedy autorů nezatížených technikou a školou.

Marko Lulić se do této hry pouští svérázně a bez obav ze škatulkování. Diváky ho baví škádlit, ale především si sám rád hraje. S předsudky, zažitými konvencemi i stylem.

Vztah ke hře je patrný především z krátkých videí, která jsou plná moderních tanečních variací. Skupiny tanečníků se pohybují podle "not" moderní choreografie. Je to kontaktní, rytmizovaný tanec, plný individualismu.

Aktéři tančí uprostřed kostela, na ulicích, ale také před konkrétními pomníky, které Lulić přenesl do rakouské galerie. Podobně jako ironizuje jejich hodnotu barevným nátěrem, rovněž tanečníky obléká do sci-fi kostýmů a vytváří tak sarkastickou show ve stylu Woodyho Allena.

Bujarý pelmel vystavených objektů doplňuje obrovská patchworková látka natažená přes polovinu šířky galerie. Sešitá z malých různobarevných čtverců shrnuje Lulićův styl. Na první pohled možná nesourodá, chaotická a rozjívená skrumáž děl po "sešití" funguje jako kompaktní, pevná materie. Bez zbytečného patosu, naopak s vítaným nadhledem reflektuje minulost, která v někdejší Jugoslávii příliš barevná nebyla.