Atlas prokletých míst je plný pirátů, blouznivců i netopýrů, chybí mu jen něco osobního

Mys Horn neboli postrach starověkých mořeplavců, bermudský trojúhelník či obrovský slum na předměstí keňského Nairobi tvoří náplň právě vydaného Atlasu prokletých míst.

Nápad provést čtenáře čtyřiceti temnými a nebezpečnými destinacemi vypadá jako sázka na jistotu. Kdo by se na cestách, zejména může-li je absolvovat v bezpečí domova, nechtěl trochu bát?

Nakladatelství 65. pole navíc nepřichází s prvním netradičním atlasem. Po fascinujícím Atlasu odlehlých ostrovů a neodolatelném Atlasu zemí, které neexistují se nyní touláme po místech "prokletých".

Forma je obdobná, jednotlivé texty vždy doprovázejí podrobné mapy − tentokrát jsou vystřižené z francouzské publikace z konce 19. století.

Zaměření na netradiční atlasy má u malého nakladatele svoji logiku. 65. pole už svým názvem evokuje vykročení mimo šachovnici, v našem případě mimo klasické pojetí topografie. A zadruhé je šéf nakladatelství Tomáš Brandejs původní profesí kartograf. S Atlasem prokletých míst však došlápl do poněkud nejistého terénu.

Autorem knihy je francouzský novinář a milovník plachetnic Olivier Le Carrer. Tři desítky let strávil na mořích a jeho fascinace ostrovy je pro suchozemce exotická. Mnohá prokletá místa zřejmě sám navštívil − a přežil.

Nic osobního se ale v atlasu nedočteme, často nahlížíme jen na souhrn obecně platných informací, z nichž část by se dala najít na internetu. Škoda že na svou vlastní výpravu nás autor nepozval.

Atlasu prokletých míst chybí něco osobního

Další 3
fotografie

Ona "prokletí" Le Carrer hledá v dávné historii − nejednou spjaté s kolonialismem −, v ekologické zátěži, chudobě či v politice. A tady nalézáme Achillovu patu publikace. Jedním z několika málo vybraných, tedy dostatečně odporných míst ve "staré Evropě" je Norimberk. To proto, že tu při sjezdech NSDAP dupaly nacistické holínky. Ano, tohle bylo skutečné prokletí. Moskva s vojenskými přehlídkami Rudé armády však v knize chybí.

Do Ruska se přece jen podíváme, na poloostrov Kola, ale o gulazích či pekle nedalekých Soloveckých ostrovů ani slovo. Pozornost autora je zaměřena na nedokončenou likvidaci starých sovětských ponorek na jaderný pohon.

Vrcholem toho, jak autor knihy ignoruje přeborníka v disciplíně nejprokletější, tedy v zabíjení lidí, je jeho výprava do Kambodže. V zemi, kde byla pod pěticípou hvězdou vyvražděna zhruba třetina obyvatel, navštěvuje močál, který se ve třicátých letech 20. století jedna francouzská kolonizátorka pokoušela přeměnit v úrodnou půdu. Marná výstavba hrází, které měly zabránit zaplavování polí slanou vodou, byl počin jistě zoufalý, ale co je to proti Rudým Khmerům?

Naštěstí se v Atlasu prokletých míst setkáváme také s řadou tichomořských či atlantických ostrovů, skalisek a útesů. Čekají tam na nás piráti, náboženští blouznivci, netopýři a podobná verbež.

Pokud čtenář není zrovna chiropterologem, tedy oborníkem na netopýry, může přijmout autorovu optiku a na všem ošklivém se zalíbením spočinout. A kdyby toho snad bylo moc, stačí rychle otočit stránku.

Uklidňujícím dojmem působí už fakt, že Česká republika v atlasu chybí. První ligu mezi prokletými zjevně ještě nehrajeme.