Kapela LCD Soundsystem přelstila únavu, zpívá o ní. Novou deskou člověku dodává vítr do zad

Stálo mu to za to? Na cestě k novému albu kapely LCD Soundsystem musel James Murphy spolknout hořkou pilulku: obnovit sestavu, kterou roku 2011 s velkou pompou rozpustil.

Není horší klišé než vyhlásit poslední turné, zkasírovat fanoušky a za pár let jet zase dál. Ale Murphy má dobrou výmluvu: pro obnovu byl i David Bowie, který ho mezitím jako hráče na bicí přizval na své poslední album Blackstar. A především v Murphyho prospěch mluví alespoň část právě vydaného alba, které LCD Soundsystem nazvali American Dream.

Nová hudba se drží "autorské značky", se kterou se Murphy zjevil v minulé dekádě. Už od prvních úspěšných singlů typu Daft Punk Is Playing In My House jako by tep vyostřeného tanečního beatu usmiřoval s takzvaně postpunkovou kytarovou scénou.

Když se taková věc povede, přitáhne de facto dvojí publikum: Murphy získal pověst antibyznysově civilního stárnoucího kluka, který má nadšení a cit pro fyzický účinek rytmu. Zároveň ale v sarkastických textech řeší krizi středního věku, klišé na hudební scéně a marnou cestu za pevným smyslem.

Mohli jsme se tedy hořce smát a zároveň se z toho vytancovávat: slyšelo na to městské publikum mladší i střední generace.

Po třech albech měli LCD Soundsystem výsadní postavení, avšak Murphy pak vše zbořil. Na závěrečný koncert v newyorské Madison Square Garden dorazilo 20 tisíc lidí, z večera vzniklo vinylové pětialbum a také celovečerní film − festival v Karlových Varech jím později naplnil Velký sál hotelu Thermal.

Čtyři roky nato se Murphyho na případný návrat ptal David Bowie. "Cítil by ses v úzkých?" − "Ano." − "Tak bys to udělat měl. Je dobré čelit obtížným situacím," řekl prý Bowie. Sám tak postupoval celý život.

Občas někdo řekne, že James Murphy dělá pořád stejnou hudbu. Ale dnes je zkušenější a pestřejší, do nakažlivých polyrytmů splétá výrazně víc zvuků než na prvních dvou albech.

Úvodní píseň nové desky nazvaná Oh Baby elektronickým pípáním připomene nedávno zemřelého Alana Vegu a kapelu Suicide − představuje variaci na jejich song Dream Baby Dream, který nazpíval i Bruce Springsteen.

Jiná ze skladeb Change Yr Mind je zase živočišně funková, podobně jako když skupina Talking Heads a Brian Eno kdysi spojovali afrorytmy s technologií.

Nové písně LCD Soundsystem čítají od pěti do dvanácti minut: osloví ty, kdo se radují z delšího pobytu s rytmy. Větší šťávu a originalitu má vnitřní polovina desky − zbylé čtyři skladby, které ji rámují, jedou tak trochu na jistotu.

V centru září song How Do You Sleep s nejlepší hudbou celé nahrávky, zato se stručnějším a lyričtějším textem.

S těmi jinak vrcholné okamžiky desky úzce souvisejí. Skladby jako Tonite se musí poslouchat celé: energie kmenového bušení pak slouží lamentu nad marným vzdorováním klišé, snobství, konzumnímu tlaku.

"Vidím ti do hlavy, znám tvé nejistoty, jsou společné celé generaci, společenské třídě," lze shrnout Murphyho textařství.

Někdy až exhibuje, ale v jádru našel silný způsob, jak komentovat dnešek. Titulní motiv desky American Dream není žádná idyla: ze sna už by se bylo potřeba probudit, únik je politikum, žijte bděle. Motiv probuzení se na albu opakuje třikrát. Ve vztahu k dnešku Murphy zjevně odmítá dělení na "my a oni", zpívá o slabosti těch, kdo málo vzdorují.

Zdá se, že Murphy potřeboval svou kapelu obnovit: ty rytmické vánočky, specifická forma jeho písní, jsou médium, kterým se vyjadřuje nejlíp.

Nové album LCD Soundsystem jako celek funguje špatně: Murphy dělá dobré skladby, ale kvůli častým rozjezdům a gradacím jsou větší plochy klopýtavé. V menších dávkách to funguje lépe − což dokazuje, že James Murphy patří do věku streamovaných singlů a videí.

A vůbec nejlíp LCD Soundsystem jako "tribální" tancovačka fungují naživo, české publikum by si to už zasloužilo. Do té doby lze s nahrávkami chodit ve sluchátkách městem: člověka napřimují a přidávají mu dobrý vítr do zad.