Rudolfinum připravilo stou výstavu a teď se ohlíží. Je to možná nejvlivnější výstavní instituce

Někdo počítá kariéru na roky, v pražském Rudolfinu úspěch měří počtem výstav. Přehlídka, která zde od zítřka patří umělci Krištofu Kinterovi, je jubilejní stou expozicí od roku 1994, tedy od nástupu současného ředitele Petra Nedomy.

"Rudolfinum je možná nejvlivnější výstavní instituce v zemi," říká historik umění Radek Wohlmuth, podle něhož galerie naplno využívá toho, že pracuje na principu takzvané kunsthalle. To znamená, že nespravuje vlastní sbírky. "Může se tak soustředit na to, o co jde většině příznivců výtvarného umění především, na kvalitní výstavy," dodává Wohlmuth.

Oceňuje dlouhodobou dramaturgickou vizi ředitele Nedomy, jemuž se prý daří pořádat velkorysé prezentace umělců světového významu, jako jsou třeba německý rodák Neo Rauch, americká fotografka Cindy Shermanová, malíř Georg Baselitz, Britové Jake a Dinos Chapmanovi nebo Louise Bourgeoisová. "To byla mimochodem do dnešní doby asi nejlepší tamní výstava vůbec," tvrdí kunsthistorik.

Přehlídka děl dnes již nežijící významné francouzsko-americké sochařky Bourgeoisové se pod názvem Sídlo paměti uskutečnila v roce 1995.

"Díky shodě okolností, že západní svět byl tehdy vůči nám mimořádně otevřený, se podařilo představit v Praze poprvé po mnoha desetiletích absolutní špičku světového umění ve velmi autentické prezentaci pod kurátorským vedením Charlotty Kotik," uvádí ve speciálním bulletinu Galerie Rudolfinum její ředitel Petr Nedoma.

Přehlídku Louise Bourgeoisové ke svým nejsilnějším zážitkům z Rudolfina řadí také kunsthistorička Lenka Lindaurová.

"Protože jsem pamětník, nadchla mě v Rudolfinu opravdu řada výstav: kromě Louise Bourgeoisové také David Rabinowitch, Jiří Georg Dokoupil, Cindy Shermanová, Nan Goldinová nebo Rineke Dijkstra," vypočítává Lindaurová. "Někdy mě program zklamal, ale nikdy to nebyl vyložený průšvih," dodává.

Vedle mezinárodních celebrit se Galerie Rudolfinum věnuje českému umění. Kromě současných autorů připravila i několik objevných retrospektiv starších autorů: Josefa Váchala, Františka Drtikola, Mikuláše Medka a Aléna Diviše. Částečně tak v určitém období suplovala nedostatečnou badatelskou činnost především Národní galerie, jak diplomaticky uvádí Petr Nedoma.

"V době, kdy se výstavní instituce, kterým by tento typ bádání více příslušel, orientovaly jiným směrem, se Galerie Rudolfinum několika obdobných témat chopila," říká. Po velkolepé výstavě Aléna Diviše v roce 2005 se ale tato "specifická, dobově podmíněná dramaturgická linie" uzavřela.

Silnou stránkou výstavního programu galerie, která se o sídlo dělí s Českou filharmonií, jsou přehlídky současných českých umělců. Pro ně je výstava v Rudolfinu obrovskou prestiží.

Za třiadvacet let tu velkou autorskou přehlídku mělo pouze dvanáct autorů. Například Tomáš Císařovský, Pavel Baňka, Ivan Pinkava, Adriena Šimotová, František Skála nebo Jiří Sopko.

Pouze dva umělci − Václav Stratil a Jiří David − tu měli samostatnou prezentaci dvakrát, David se do Rudolfina po výstavě Skryté podoby z devadesátých let vrátil světelnou instalací v podobě neonové trnové koruny na střeše budovy roku 2001. Mnoho dalších Čechů pak v Rudolfinu vystavovalo v rámci souborných výstav.

Nejkomplexnějším projektem galerie se stala výstava Decadence Now! z roku 2010 kurátora Otto M. Urbana, který pro téma nadchl i další instituce. Vlastní výstavy k rudolfinské Decadenci připravilo Uměleckoprůmyslové museum v Praze, Dům umění města Brna, Dox a Západočeská galerie v Plzni.

Největší popularitu si Rudolfinum získalo nejspíš v roce 2000 výstavou Hnízda her. Připravil ji výtvarník Petr Nikl a zapojil do ní dalších asi dvacet umělců.

"Tématem tohoto dnes již legendárního opusu Petra Nikla byla prezentace kreativity jako živého procesu v místě a čase, jehož byl divák nejen nezbytnou součástí, ale často i aktivním účastníkem," říká Petr Nedoma, podle nějž Nikl ve všech prostorách galerie rozehrál divadlo v pohybu.

Během šesti týdnů výstavu každodenně navštěvovalo průměrně tisíc diváků. "Daleko od suchopárných teoretických konstruktů à la these se ukázalo, že výtvarné umění si může uchovat a rozdávat až nakažlivou radost z tvorby," dodává Petr Nedoma.