Filmový horor To podle knihy Stephena Kinga se živí spíš dětským masem než strachem

Pouhé dva týdny po české premiéře filmu Temná věž dnes do tuzemských kin vstupuje další adaptace předlohy spisovatele Stephena Kinga.

Filmaři si tentokrát vybrali jeden z jeho nejslavnějších románů nazvaný To z roku 1986. Autor v něm na více než tisíci stránkách sugestivně líčí děsuplné události, jež se každých sedmadvacet let opakují v americkém městečku Derry, kde se záhadně ztrácejí děti.

Stejně jako v románu i v americkém filmu, který po předchozích režisérských rošádách natočil argentinský tvůrce Andy Muschietti, všechny hrůzy začínají zdánlivě nevinnou scénou, v níž lodička z listu papíru pluje strouhou zaplněnou deštěm.

Příběh je posunutý z roku 1957 až na konec 80. let, jinak ale v zásadě vychází z "retro" částí Kingovy předlohy. Jeho aktéry je sedm společensky odvržených a šikanovaných dětí. Právě vysmívaní outsideři se díky svému přátelství odváží postavit démonickému zlu, které se skrývá v labyrintu kanálů pod městem a má podobu zvráceně se usmívajícího klauna v renesančním kostýmu.

Na rozdíl od dvoudílné televizní verze románu, jež vznikla v roce 1990 a proplétala příběhy hlavních aktérů ve školním i dospělém věku, jsou protagonisty nového snímku výhradně děti. Jejich další osudy v dospělosti, které se v literární předloze odehrávají o sedmadvacet let později, má příští rok přiblížit další film.

Muschiettiho horor rozhodně není pro diváky trpící takzvanou coulrofobií, tedy přehnaným strachem z klaunů. Zejména když do kin přichází jen rok poté, co americká i evropská města zachvátila epidemie útočníků, kteří bezdůvodně strašili a napadali lidi v klaunských maskách.

Tančící klaun Pennywise, jehož ztvárňuje švédský herec Bill Skarsgård, je se svýma žlutýma očima krvelačné šelmy, zrzavými chomáči vlasů a zlověstným šklebem hrozivější a obludnější než jeho původní představitel Tim Curry z minisérie z roku 1990.

Digitální triky proměňují mrtvolně bílý obličej Skarsgårdova klauna v nestvůrného predátora. Curryho vyšinutý Pennywise, jehož masku inspirovalo vzezření Lona Chaneyho z němého hororu Fantom opery, ale působil zákeřněji, neboť se živil spíš dětským strachem než masem.

Velmi přesvědčivě se svých rolí ujalo všech sedm představitelů dětských postav, z nichž každá má jiný charakter, způsob humoru i fobii. Na rozdíl od předlohy a minisérie, kde vnitřní démoni dětí z 50. let dostávali podobu monster z klasických hororů studia Universal, v novém Muschiettiho filmu zhmotňují vlastní traumata − od koktání a obezity až po zneužívání.

Dětští herci v čele se Sophií Lillisovou, představitelkou jediné dívky v klučičím "klubu loserů", předvádějí širokou škálu emocí, a zůstávají přitom sympaticky bezprostřední. A v první polovině filmu jsou navíc zábavní.

Příběh To je hororovým podobenstvím o překonávání strachu dětí na prahu dospělosti, včetně obav z lásky, sexu či menstruace. Vizualizace těchto i dalších podvědomých děsů je však ve filmu ve své krvavé drastičnosti příliš explicitní. Z efektně natočené, v poslední třetině ale poněkud zdlouhavé a jednostrunné antologie hororových obrazů se navíc vytrácí ono zneklidňující, plíživě mrazivé napětí vyvolávané Kingovou schopností učinit děsivým třeba i obyčejný výpustní otvor v umyvadle.

Méně otrlé diváky během sledování "první kapitoly" příběhu čeká několik vyhrocených "lekaček", při nichž na ně jako v domě hrůzy halasně vybafne nějaký bubák. Opravdový, pod kůži se intenzivně zadírající strach z neznáma jako při čtení Kingovy knihy ale zřejmě nepocítí.