Recenze: Jak se světice a filozof Nietzsche potkali v divadle v pražských Vršovicích

Do kulturního povědomí v hlavním městě postupně vstupuje Vršovické divadlo MANA, sídlící v budově Husova sboru, jež patří náboženské obci Církve československé husitské v Praze.

Nová sezona začala ve Vršovicích stylově, v duchu tradic oné náboženské budovy: inscenací hry šedesátileté švédské rodačky Bridget Edmanové, žijící od roku 1978 v Jihoafrické republice.

Bosá karmelitánka z kláštera v Kapském Městě píše texty pro soukromá představení, praví se v programu hry nazvané Temná je noc / Terezie z Lisieux: Můj bratr Nietzsche. Avšak právě tento titul vystoupil ze soukromých kruhů: roku 2010 byl publikován knižně, zvítězil v mezinárodní soutěži International Competition for Religious Drama a před sedmi lety o hře referovalo i české vysílání Radia Vaticana.

Drama Temná je noc se dá označit za dílo idejí, za hru duchovní, v níž se postoje k otázkám časnosti a věčnosti, k otázce Boha, jeho pozici a moci deklarují, vyslovují napřímo. Je to text značně literární, "umluvený", drama svého druhu.

Konfliktní, dramatický moment spočívá v setkání filozofa Friedricha Nietzscheho a ve stejné době žijící karmelitánské mystičky Terezie z Lisieux, která poslední zářijový den roku 1897, ve čtyřiadvaceti letech, zemřela na tuberkulózu. Na Nietzscheho rozevírá svou tlamu nicota a spatřuje svět bez Boha. I Terezie, zejména pod náporem choroby, o Bohu pochybovala, ale na své duchovní cestě došla k tomu, že se má ponechat právě Bohu, aby "vzal opratě našeho života".

Setkání filozofa s mystičkou se u Edmanové odehrává v rovině fikce, v jakémsi hájemství idejí, kdy jeden ke druhému, k sobě, fyzicky nemohou, ale jako dvě bytosti ve vesmíru o sobě prostě vědí.

Tomáš Vondrovic, jenž ve Vršovicích text Bridget Edmanové režíroval, je tvůrcem slova, autorem několika knih, překladatelem, dramatizátorem. Jeho pojetí hry Temná je noc lze označit za meditativní, literární, neobrazné, doslovující. A hned je třeba dodat: bohužel. Na scéně navržené Ivanou Brádkovou a rozdělené na dvě poloviny se z divákova pohledu vlevo vyskytuje náznak vstupních dveří a psací stůl se židlí − to je prostor Nietzscheho. Vpravo rovněž náznak dveří, dále lavice a náznak lůžka − to je prostor Terezie.

Dění se zprvu odehrává buď vlevo, nebo vpravo. S blížící se smrtí Terezie, kdy příští světice osloví filozofa, jehož dílo o proroku Zarathustrovi zná, se oba protagonisté vyskytnou na scéně pospolu, ale fyzicky mezi nimi nadále existuje bariéra.

Režisér Vondrovic šestici herců v čele s Mášou Málkovou jako Terezií a Pavlem Batěkem coby Nietzschem vedl k deklarujícímu a realistickému herectví, k výkonům naprosto oddaným slovu. Výsledkem je kostýmní disputace na divadle, sošná, až strnulá, s přísným pohledem filozofa, s očima často zvrácenýma k nebi u Terezie, s laskavými proslovy ošetřujícího lékaře (Pavel Nešleha) či s autoritativními výstupy představené matky Gonzagy (Elen Strupková).

Na tvrdých dřevěných sedačkách − možná původních, možná nainstalovaných z nějakého dávno zavřeného kina − a s portály pamatujícími zcela jiný svět někdejšího Jiráskova divadla, které v budově ze 30. let minulého století sídlilo, se už tak divák ocitne v prostředí upomínajícím na časy, kdy divadlo mělo úlohu především osvětovou a spořádaně kultivující. Vondrovicovo pojetí tyto vjemy umocňuje.

Ta inscenace nejspíš nalezne své publikum; lze si to jen přát, protože takových produkcí bez obalu obcujících s nicotou a Bohem tady a teď příliš není. Ale "čistě" divadelně jde o inscenaci anachronickou, o záležitost vlastně soukromou, vytvořenou v duchu klášterní tvorby Bridget Edmanové.