Taneční kariéra je sobecká, egoismus jsem nesnášel, říká nový šéf Baletu Národního divadla

Brzy se čeština stane šestým jazykem, který ovládá, a Praha jeho prvním domovem od studentských let. Filip Barankiewicz, který je od tohoto měsíce novým uměleckým šéfem Baletu Národního divadla, se narodil v polské Varšavě. Když se stal prvním sólistou Stuttgartského baletu, často vyjížděl do světa, mimo jiné byl od roku 2003 stálým hostem Baletu Národního divadla v Praze.

"Od ředitele Stuttgartského baletu to bylo chytré, že nás nechal často hostovat v zahraničí. Určitě v tom budu podporovat i tanečníky Národního divadla," říká vysoký čtyřicátník dnes.

Při setkání s novináři odpovídá srdečně a s úsměvem, po hodině už ale nemá stání a běží zpět do divadla. Jako by nechtěl promarnit ani minutu svého angažmá. Pět let, na něž má v Praze podepsanou smlouvu, podle Barankiewicze stačí tak na sehrání s baletním souborem. Aby své vize mohl naplnit, potřeboval by prý zůstat déle.

Zdá se, že muž s vizáží vousatého bratra Jamese Deana půjde za svým jako beran − ostatně ke cti svého příjmení.

Svého předchůdce Petra Zusku, který Balet Národního divadla vedl patnáct let, Barankiewicz chválí. Soubor by však chtěl posunout ještě dál: z "velmi dobrého standardu" na špičkové těleso, jak říká.

Na rozdíl od Zusky, jenž repertoár první scény obohatil o mnoho titulů moderního a současného tance, Barankiewicz za nejdůležitější považuje kvalitní klasická díla a výborné taneční vzdělání.

Sám absolvoval školy ruského a francouzského baletního stylu. Na mnoha světových jevištích tančil kromě jiných sólové party Petrucchia ze Zkrocení zlé ženy v choreografii Johna Cranka, titulní roli v Oněginovi od stejného autora nebo Siegfrieda v klasickém Labutím jezeře.

Být co nejvíc v divadle

V červnu 2014 ohlásil konec taneční kariéry a začal balet vyučovat. Přesto následující půlrok prožíval s nejistotu. "Jako otec dvou dětí jsem měl trochu obavy. Nic jsem neměl v ruce, i když samozřejmě dobíhaly předchozí projekty," vzpomíná na dobu, kdy se ucházel o místo v Praze, avšak nevěděl, jestli nebude muset ustoupit druhému kandidátovi − Jiřímu Bubeníčkovi, tehdejšímu prvnímu sólistovi drážďanského baletu Semperoper.

V prosinci 2014 si Barankiewicz oddechl: ředitel Národního divadla Jan Burian si vybral jeho.

Více než dvouletý předstih před nynějším nástupem do funkce využil nejen k uspořádání vlastních záležitostí, ihned také začal chystat svou první sezonu. "Dnes mi například běží v hlavě plány na duben 2019. Každá věc, než přijde na jeviště, trvá dlouho. Nejde jen tak požádat choreografa, aby připravil něco do další sezony. Ti dobří jsou zaměstnaní na pět let dopředu," vysvětluje Barankiewicz, proč už v roce 2015 vymýšlel sezonu 2017/18.

Její první premiérou bude příští měsíc inscenace Timeless. Je komponovaná ze tří částí: na úvod se bude tančit Serenáda Georga Balanchina, rusko-amerického choreografa. Ten patří k nejvýznamnějším baletním autorům minulého století a Serenáda je pokládána za jeho mistrovské, velmi obtížné dílo.

Závěrečná část je rovněž klasikou 20. století, půjde o Svěcení jara od amerického choreografa Glena Tetleye. Prostřední část má patřit zcela novému baletnímu zpracování, které pro Národní divadlo složil a v těchto dnech jej s tanečníky zkouší vyhledávaný izraelský choreograf Emanuel Gat.

"Šéf curyšského baletu Christian Spuck se mě ptal, jak je možné, že jsem Gata získal už do své první sezony. Vždyť je tak vytížený, má i vlastní soubor. Využil jsem náhodného setkání při našem hostování ve Varšavě v roce 2015. Zašli jsme na oběd a hned tehdy jsme se domluvili," prozrazuje Barankiewicz, který má osobní setkání raději než telefony a maily.

Sám chce být co nejvíc přítomný především v divadle, aby zůstal v úzkém kontaktu s baletními mistry a tanečníky.

"Chci jim vtisknout svou vizi. Tanečníci by měli slyšet přímo ode mě, co se mi líbí," říká Filip Barankiewicz, který se v posledních letech v roli učitele našel. "Taneční kariéra je sobecká. Byla to moje vášeň, ale ten egoismus jsem nesnášel. Teď mám radost, že mohu předávat zkušenosti a pomáhat jiným v tanci."

Učitelskou praxi prý považuje za svůj nejlepší profesní tah. "Netušil jsem, jak moc mě to bude bavit. Formovat talenty mě naplňuje víc než se předvádět na jevišti," dodává Barankiewicz.

Baletní soubor Národního divadla má 81 členů, mezi nimi je o sedm tanečnic víc než tanečníků a polovinu souboru tvoří cizinci. Nejvíce je Francouzů a Italů, dále jsou tu umělci z Moldavska a také z Japonska. Díky tomu nový šéf necítí jazykovou bariéru.

"V taneční komunitě je vždy komunikačním jazykem angličtina. Ani ve Stuttgartu jsme v divadle vůbec nemluvili německy," podotýká.

Skutečnost, že první česká scéna neprotežuje české tanečníky, jako je tomu například v Paříži, podle ředitele instituci prospívá. "Ve Stuttgartu byli dokonce jen dva Němci. Tak je to zdravá soutěž a velká motivace. V pražském souboru jsou tanečníci, kteří prošli různými školami. Navzájem se ovlivňují a musí se snažit najít společný styl," chválí rozmanitost nový ředitel.

Úplný začátek spolupráce se souborem však hladký nebyl. Filip Barankiewicz oznámil, že nebude mezi tanečníky respektovat dřívější ustálené dvojice při obsazování nového repertoáru. "Nechci dělat dvojice tak, jak vždy tančily. Myslím, že tanečníci musí rotovat, aby mohli růst a aby umožnili růst i druhým," obhajuje nový šéf pro některé umělce nepříjemnou zprávu.