Krása je v Métách: tamní Pompidouovo centrum vystavuje malíře Fernanda Légera

Retrospektiva malíře Fernanda Légera nazvaná Krása je všude by se možná těsněji přimkla k budově pařížského Pompidouova centra než k jeho pobočce v severofrancouzských Métách, kde je nyní k vidění. V pařížské stavbě ze sedmdesátých let, připomínající hranatou fabriku opletenou konstrukcemi a potrubím, doznívají modernistické tendence, jichž byl Léger počátkem minulého století jedním z určujících protagonistů.

Tovární výroba, stroje či nové způsoby dopravy a zábavy Légera zásadně ovlivnily. Maloval dělníky, cirkusáky, kompozice geometrických tvarů. Inspirovaly ho pohozené předměty, armatury odložené na staveništi. Chtěl demokratizovat umění. Jeho obrazy vystupovaly z rámů do scénografických projektů. Kinematografické techniky se odrážely v jeho plátnech.

Roku 1924 vytvořil experimentální film Ballet mécanique, kde předměty i lidé strojově "tančili" v krátkých mžitkových záběrech, jejichž okénka se opakovaně posouvala vpřed a hned se zase vracela. Tento princip dnes zná každé dítě díky "bumerangu" na Instagramu. Ale návštěvník Légerovy výstavy má možnost ho zažít v plné těkavé kráse na větším plátně jako zjevení někdejší revoluce v kinematografii tehdy ještě mladého dvacátého století.

Pobočka Pompidouova centra, v Métách otevřená před sedmi roky, je už ale výrazově stavbou nového milénia.

Také umění se dávno neopájí industrializací a rychlostí. Spíš řeší neurózy, které to způsobilo, vrací se k lidské osobitosti či zbytkům přírody. Ironizuje to, co bylo motorem Légerova díla.

I métská galerie sice ještě z fasády místy cudně vystrkuje části své mohutné vzduchotechniky, přesto je spíš na první pohled něžná. Přísné industriální linie pařížské galerijní budovy nahradilo v Métách zklidňující organické plynutí. Tamní stavba připomíná kupu slámy, po které střecha vláčně stéká jako vrstva bílé polevy. A také může evokovat cirkusový stan.

Pak by v něm ale Léger byl správně. Jeho výjevům z manéží a vůbec rozkvětu populárních "show" je věnována jedna z osmi kapitol výstavy, zahrnující padesát let tvorby do autorovy smrti roku 1955.

Krása je v Métách: tamní Pompidouovo centrum vystavuje malíře Fernanda Légera

Další 2
fotografie

Ještě než český divák vstoupí do galerie v Métách, stojí před otázkou, co bylo dřív: zda projekt tamní výstavní budovy, nebo jí velmi podobně zastřešený, zatím nepostavený pražský "blob" architekta Jana Kaplického − který mimochodem kdysi pracoval v ateliéru Richarda Rogerse, jednoho ze spoluautorů pařížské stavby Pompidouova centra.

Jenže to bychom se pak museli stejně absurdně ptát, kdo v modernistickém zmatku objevil kubismus: zda Georges Braque, Pablo Picasso − ten "oficiálně" roku 1907 Avignonskými slečnami − či Léger, když se tato slavná trojice "čítankových" malířů narodila jen v řádu měsíců od sebe v letech 1881 a 1882.

Věřme spíš v ducha doby. Něco bylo ve vzduchu: kromě dýmu z fabrických komínů, plynů vypouštěných motory prvních automobilů a letadel. A Léger se stal jedním ze senzitivních přijímačů, synů epochy, kteří její průmyslové zrychlení uměli uchopit a zpracovat geniálním způsobem. Léger objevoval, předurčoval, ukazoval cestu budoucím umělcům. Stal se nenapodobitelným.

Navíc jeho prvotní kubistické rozebírání světa na kousky a z nich skládání posunuté reality nakonec dosáhlo i "naplnění" osobní tragickou zkušeností: za první světové války Léger sloužil v armádě a zažil odvrácenou tvář moderní doby včetně apokalypsy u Verdunu způsobené stroji na zabíjení − granáty rozmetanou zem a rozčtvrcená lidská těla. Novou skutečnost vytvořenou z fragmentů. Jako kubistický obraz.

Návštěvníkovi umělcovy retrospektivy nezbývá než užasle hledět. Na hru s barevnými a tvarovými kontrasty, na proměnu perspektivy. Ale především na to, jak detailně připravená výstava postihuje formování Légerova rukopisu.

Jak vzrušující se po kubistickém období v malířových pracích stala tučná černá linka obtékající barevné plochy, v nichž předznamenal pop-art. To už tehdy − ne až roku 1958 − se pod Légerovýma rukama narodil jeden z určujících "streetartistů" Keith Haring.

Třeba Légerův rozměrný obraz Velcí černí potápěči z roku 1944, na kterém se ve stavu beztíže proplétá několik různobarevných, primitivisticky tvarovaných těl, je uhrančivá "vizuální show". Jakkoliv je to silně osobité malířské dílo, mohl by se jeho zmenšený motiv opakovat coby vzor na průmyslově vyráběné dekorativní textilii vhodné pro zatemnění oken nebo čalounění pohovek.

Tady se v obecně srozumitelném, přitom autorsky suverénním provedení odhaluje podstata názvu výstavy. Vychází ze slov samotného autora, který chtěl vlastním uměním dokázat, že krása nemá hierarchii. "Krása je všude," tvrdil. Možná prý spíš v tom, jak na bílé kuchyňské stěně uspořádáme pánve na smažení, než že by byla v obývacím pokoji z osmnáctého století či v muzeích.

Jako by tím Fernand Léger navrhl umělecký koncept i pro začátek tohoto milénia, v němž se kuchaři stali většími celebritami než výtvarní umělci: sundejme ze stěn obrazy a vyvěsme pánve!