Nekrolog: Šakalí léta skončila. Petr Šabach byl životní empirik píšící o tom, co znal a co prožil

Už po několik let se do českých domovů prostřednictvím televizních obrazovek pravidelně o Vánocích vkrádá spisovatel Petr Šabach. Zvykli jsme si sledovat film Pelíšky, který vznikl podle jeho literární předlohy, jako organickou součást Štědrého večera − tedy coby novodobý rituál. Tak jako k silvestru patřily či patří filmy Bohouš a Mrazík. Pelíšky jsou asi nejpopulárnějším odkazem Petra Šabacha, který v sobotu ve věku 66 let zemřel po vážné nemoci.

"Zemřel doma, jak si přál. Na jeho přání bude rozloučení bez obřadu, jen v rodině," oznámilo včera nakladatelství Paseka, které Šabachova díla vydává.

Petr Šabach se narodil v roce 1951 v rodině vojáka z povolání − ano, postavu tatínka z Pelíšků si vzal ze života. V jednom rozhovoru vzpomíná, jak měl otec rád Haškova Švejka, přičemž dodal: "A nechápal jsem, jak takový přesvědčený komunista může mít Švejka jako bibli, uměl ho skoro nazpaměť."

Roku 1966 začal Šabach studovat střední knihovnickou školu, ale po prvním ročníku přestoupil na gymnázium. Když se o tři roky později v říjnu vrátil z prázdninového pobytu ve Velké Británii, byl z gymnázia vyloučen.

Šabach byl pak sice na knihovnickou školu znovu přijat, ale pouze do externího studia. Po maturitě pracoval jako technický redaktor v Pragokoncertu, coby metodik kulturního domu v Praze-Kobylisích, noční hlídač, pracovník Středočeského nakladatelství a knihkupectví. Od roku 2001 byl na volné noze.

Po těžké nemoci zemřel milovaný autor a kamarád Petr Šabach. Děkujeme za 20 let spolupráce. Upřímnou soustrast rodině. Tohle je na hovno. pic.twitter.com/KgOoA9oftc

— Paseka (@KnihyPaseka) 17. září 2017

Časopisecky debutoval v polovině sedmdesátých let, knižně až roku 1986, kdy vydal povídkovou knihu Jak potopit Austrálii. Další prózy už přepadly do nové doby.

Nejznámější z nich jsou Šakalí léta a Hovno hoří z poloviny devadesátých let či Občanský průkaz z roku 2006. Nejznámější jsou také proto, že podle nich vznikly filmy, k nimž scénáře napsal Petr Jarchovský.

Svým založením byl Šabach životní empirik, který psal o tom, co znal a co prožil. Osvojil si především útvar povídky, která je založena na anekdotickém vyprávění, často velmi blízkém hospodské historce: aby v tom byla zábavnost, aby to mělo i jistou mluvní rozšafnost a aby to spělo k nějaké pointě.

Hospoda je ostatně klíčové slovo, jež v souvislosti se Šabachem musí být zmíněno. Životně i literárně. Sám kdysi řekl: "Rád chodím na pivo a v hospodě vyslechnete spoustu historek. Hodně těch věcí je odposlouchaných."

Novým Haškem ani Hrabalem se sice nestal, ale jeho typus k tomu ani příliš nesměřoval.

Byl autorem, který v textech plasticky zpřítomnil zkušenost své generace, takový ten středoevropský svár "malých" a "velkých" dějin.

Šabach byl kronikářem vlastního dospívání, tato jeho poloha je asi nejpodstatnější. Líčení, jak se mladý chlapec střetává s autoritou rodičů, školy a státu − to je jeho citový svět. A na něj se také uměl ve svých prózách nejlépe vyladit. Psal s humorem a se slovesnou vervou. Nenaháněl módní trendy a ani nedělal kolem svého psaní literátské dusno.

Bylo by škoda v něm vidět jen autora literární předlohy filmových Pelíšků. Dost lidí se na Šabachovo psaní dívalo trochu spatra − takový pokleslý hospodský povídálek; tohle ještě není Literatura.

Pokud se však literatura měří také čtenáři, daná výtka neobstojí. Petr Šabach čtenáře měl − mnohé, velmi oddané, na jeho knihy se čekalo. Spoustě lidí přinesly zábavu na úrovni, potěšení i trochu nostalgie.