Reportáž: Výlet za nejslavnější rockovou kapelou. V Rakousku zahráli Rolling Stones, čtyřem členům je 293 let

Od našeho zpravodaje v Rakousku – Památný, odvěký už je pohled na britskou skupinu Rolling Stones, když je zrovna v nejlepším.

Zpěvák Mick Jagger přeběhne přes pódium a začne tančit do stran. Mává rukama, cválá, dává levou nohu před pravou. Hříšně se vlní v bocích, protahuje jako kočka, otáčí na podpatku. Tančí tu svou nenapodobitelnou kombinaci čači, valčíku, jivu, twistu, funkových zpěváků a kazatelů z černošských kostelů. A okolo něj se jako predátor nahánějící kořist v kruzích přibližuje kytarista Keith Richards. Švihácký krok, pirátský postoj. Kytara napřažená jako zbraň, v ústech cigareta. Čelenka, dlouhý kabát povlávající ve větru, červená šerpa zastrčená v kalhotách. Na každé ruce prsteny, náramky. Řízne do kytary, jako by ťal protivníka, a šermířsky o krok poodstoupí.

Dělají to tak už od 60. let minulého století a fakt, že to předevčírem s úspěchem zopakovali v rakouském městečku Spielberg, je mimořádný.

Zřejmě nejslavnější rocková kapela světa už dokázala leccos. Ze svého frontmana Jaggera jako první v hudebním průmyslu udělala jakéhosi poloboha. K dokonalosti dovedla koncept obřích stadionových turné. A prostřednictvím kytaristy Richardse zpropagovala způsob života shrnovaný pod zkratkou "sex, drogy a rokenrol".

V britské kultuře mají Rolling Stones postavení možná srovnatelné s érou královny Alžběty II. − vždyť letos band slaví už 55. výročí. Jeho čtyřem členům je nyní 293 let, přesto dál vydávají skvělá alba a každý rok vyrážejí na turné. Byť s mírnými obměnami, hrají převážně své nejznámější hity, nadále oslovují davy a udržují si pověst "nejlepší kapely světa", dnes mimo jiné díky kampani na sociálních sítích.

Předevčírem za nimi do Spielbergu, městečka v rakouském Štýrsku se zhruba 5000 stálými obyvateli, dorazilo okolo 90 tisíc lidí. Připomínalo to stěhování národů.

Vše začalo před pár dny, kdy si ctitelé Rolling Stones na internetu začali šeptat: Orel přistál! Na armádní letiště nedaleko Spielbergu právě dosedl pronajatý boeing s vyplazeným jazykem, už desítky let logem britské kapely.

V sobotu odpoledne už z barů a hospod přilehlých vesnic vyhrávaly písně Stounů. Nad areálem zdálky kroužil vrtulník. A všichni se mohli dosyta vynadívat na silnice vedoucí okolo kukuřičných a dýňových polí či mraky převalující se pod vrcholky hor − neboť nápad svézt 90 tisíc lidí doprostřed hor byl prostě špatný.

Výlet za Stouny

Dalších 9
fotografií

Koncert Rolling Stones se konal u zdejšího okruhu využívaného pro závody formule 1, teoreticky tak měl desítky tisíc návštěvníků snadno pojmout. Avšak auta zastavující u výhledu na letadlo Rolling Stones museli popohánět policisté a vojáci. Louka, kde se koncert konal, se změnila v jednolité moře bahna, srovnatelné jen s dějištěm britského festivalu Glastonbury. Přestože během koncertu nakonec nepršelo, boty, jež zažily sobotní Rolling Stones, už asi nikdo nevyčistí.

Ve snaze zmírnit dopravní kolaps pořadatelé radili, ať návštěvníci zaparkují co nejdál od areálu a svezou se mimořádnou autobusovou dopravou. Ta ovšem dopadla ještě hůř, podle stížností na sociálních sítích se na autobusy čekalo až tři hodiny. Některé dokonce nepřijely vůbec a fanoušci prý šli sedm kilometrů pěšky, jiné dorazily s takovým zpožděním, až se i samotný koncert zdržel o čtvrthodinu.

Po jeho skončení pak auta na pěti parkovištích bez hnutí čekala přes dvě hodiny, než se mohla konečně zařadit na jedinou dvouproudou silnici vedoucí ven z areálu.

Šlo mezi nimi spatřit také nejednu českou espézetku. Pochopitelně: svobodomyslná rocková hudba Rolling Stones za komunismu sjednocovala ty, kdo cítili odpor vůči represivnímu režimu. Dnes už dokumenty o pádu komunismu v Česku běžně doprovází riff stounské písně (I Can’t Get No) Satisfaction a v tuzemských hudebních dějinách neexistuje vzpomínanější koncert než legendami opředené vystoupení Rolling Stones na pražském Strahově roku 1990, deset měsíců po sametové revoluci.

Jenže od té doby už uplynulo hodně let. Rolling Stones v tuzemsku hráli naposledy roku 2007 na brněnském výstavišti, v české metropoli nebyli celých čtrnáct let. Kdykoliv se tedy objeví v sousedních zemích, vyrážejí za nimi nejméně stovky Čechů. Ti, kdo letos na internetu včas koupili lístky, to stihli už začátkem minulého týdne v německém Hamburku či Mnichově. Na jiné se dostalo právě ve Spielbergu.

Nebyl to levný výlet: za dvě běžné vstupenky na stání, benzin a občerstvení člověk snadno utratil okolo deseti tisíc korun − přesto to udělali mnozí, kdo chtěli Rolling Stones "zažít ještě naposledy", jak se na tuto kapelu jezdí už celé desítky let.

Argument je ovšem čím dál pádnější. A dokonce ani ne urážlivý: členové Stounů se veřejně netají touhou zemřít na pódiu. Zpěvákovi Micku Jaggerovi je dnes čtyřiasedmdesát roků, důstojnému doyenovi za bicími Charliemu Wattsovi dokonce šestasedmdesát. Když se v Česku nezastavili v rámci letošního evropského turné, další příležitost může přijít třeba za pět let. Nebo už také nikdy.

Hudebně vzato je s Rolling Stones vše nadále v nejlepším pořádku. Ano, s postupem let některé písně mírně zpomalují, Jagger ve čtyřiasedmdesáti letech samozřejmě netančí jako před půlstoletím a Richards na kytaře občas pokazí nějaký riff nebo intro.

To ale ke kapele vždy patřilo: Rolling Stones nejsou filharmonie, která laxnějšího člena vyrazí a nahradí jiným. Především jde o partu přátel, jež v 60. letech minulého století svedla dohromady láska k černému blues a drží je pospolu dodnes.

Přestože se zejména v 80. letech Jagger a Richards navzájem veřejně hanili, dodnes udržují samostatné šatny a v sobotu to mezi nimi zajiskřilo třeba při zpěvákově předčasném nástupu ve skladbě Brown Sugar, nakonec je vždy stmelí láska k muzice.

V Rakousku to bylo patrné třeba ve dvou převzatých bluesových skladbách Just Your Fool a Ride 'Em On Down, jež Rolling Stones vloni natočili na desku Blue & Lonesome: Jagger střídající zpěv a hru na harmoniku, Richards zařazující bluesové vyhrávky, jež si kdysi vypůjčil od kytaristy Chucka Berryho a postupně je rozvinul ve svůj osobitý rytmický způsob hry.

Richards je architektem zvuku Rolling Stones, nikoliv sólistou: pověst jednoho z nejlepších kytaristů světa si zasloužil ne virtuózními výkony, nýbrž sofistikovanými vyhrávkami, způsobem, jakým pracuje s načasováním, jak do rytmu plynule sochá pamětihodné riffy, kolik mezi nimi nechává prostoru. Jak pracuje s kytarou v takzvaném otevřeném ladění, kterak některé písně jen tak přibarvuje silným hrábnutí do strun, než aby je zahltil kaskádou not.

Výrazně samozřejmě pomáhá, jaký má Richards charakter. Mocně mytizovaného muzikanta předchází pověst jakéhosi lidového hrdiny, piráta pohybujícího se na hraně zákona, vytrvale pokoušejícího své zdraví − muž, jenž kouří od konce 50. let minulého století, také předevčírem před publikum předstoupil s cigaretou mezi rty.

Ale jakkoliv byly nakažlivé jeho extatické úsměvy, když se mu na kytaře něco obzvlášť povedlo, nejlepší bylo to, co hrál.

Když dnes Rolling Stones vydávají oficiální záznamy svých koncertů, nepovedené pasáže přetáčejí ve studiu a dodatečně upravují. Naživo znějí hruběji, přesto hrají velmi kvalitně, a Richards též. Na někoho, kdo v minulém desetiletí absolvoval složitý chirurgický zákrok po pádu z výšky a kdo několikátou dekádou zápasí s artrózou prstů, podává fantastický výkon a letos je ve formě také pěvecky − v Rakousku zazpíval tradiční skladbu Slipping Away a dojemnou Happy.

Také na sobotním koncertu hodně pomohlo porozumění mezi Richardsem a druhým kytaristou Ronniem Woodem, v sedmdesáti letech nejmladším členem sestavy. Na kytaru v kapele už dlouho odvádí největší část práce, pokryje nejvíc riffů, zahraje nejvíc sól.

Čtyři členy "tvrdého jádra" Stounů ve Spielbergu jinak doplnilo šest dalších muzikantů v čele s Chuckem Leavellem, jenž od kláves a varhan celý band hudebně řídí a hlídá nástupy, třeba v instrumentálně složitějších pasážích kompozice Midnight Rambler – dodnes je nesmírný zážitek, jak se tato dvanáctiminutová skladba po bohatém kolektivním jamu Woodovy i Richardsovy kytary s Jaggerovou harmonikou uprostřed zastaví. Jagger začne vykřikovat, rozezpívávat jako kazatel v černošském kostele; odpovídají kytary, bicí, publikum. Skladba nabírá na obrátkách, láme se do druhé půlky, kytaristé zostřují zvuk. V závěru všichni zrychlí.

Velká chvíle baskytaristy Daryla Johnsona přišla v hitu Miss You, kde nad verše z klouzavého groovu opakovaně vyjížděl kulatý, pěkně pukavý tón jeho baskytary.

Pak jsou tu dechy: dlouholetý saxofonista Rolling Stones Bobby Keys už je na onom světě, avšak v dvojici s Timem Riesem jej obstojně nahrazuje šedesátiletý funker Karl Denson, autor několika alb natočených s předními jazzovými muzikanty. Ve Spielbergu se blýskl sólem v hitu Brown Sugar.

A po dlouhé době mezi doprovodnými vokalisty chyběla letitá opora kapely Lisa Fischerová: nahradila ji pětatřicetiletá Sasha Allenová a ve svém největším výstupu, duetu Gimme Shelter se zpěvákem Jaggerem, byla o poznání méně afektovaná, víc soustředěná na pěvecký než herecký výkon.

Mezi dvacítkou skladeb, jež během více než dvouhodinového koncertu zazněly, nechyběl žádný z hitů. Jen v prohozeném pořadí. Na letošním turné Rolling Stones zatím vždy zahajují zvukem perkusí ze Sympathy for the Devil a končí svou nejhranější skladbou Jumpin’ Jack Flash − podle statistik ji za život hráli už více než 1100krát.

Ojedinělá byla v Rakousku naopak příležitost slyšet She's a Rainbow, na relativně temné Rolling Stones nečekaně optimistický hit toho typu, jaký v 60. letech skládali spíš "konkurenční" Beatles. Ve Spielbergu zazněl teprve potřinácté v historii kapely, asi u příležitosti nadcházejícího 50. výročí vydání alba Their Satanic Majesties Request.

A zvlášť se v sobotu naživo povedla skladba Under My Thumb, Jaggerova variace na téma "zkrocení zlé ženy" − napsat ji Rolling Stones dnes, asi to schytají za politickou nekorektnost a přezíravost vůči ženám. Původní studiová verze písně ze 60. let stála na motivu, jejž na cinkavou marimbu hrál již dávno nežijící Brian Jones. Dnes si tuto pasáž úspěšně rozdělují obě kytary.

Oproti nedávným turné Rolling Stones po USA nebo Jižní Americe přibyla čtveřice obřích obrazovek, které s výtvarnými efekty a barevnými filtry přenášely dění na pódiu: když se přes všechny čtyři rozprostřel detail na Richardsovu kytaru, měřila snad půl kilometru. Ovšem i relativně v dálce stojící fanoušci viděli na předsunutý můstek, na nějž neúnavný Mick Jagger během koncertu snad dvacetkrát vběhnul a zase dosprintoval zpět k ostatním.

Jak postupují dekády, obraz čtyř živelných Stounů na pódiu nabývá na výjimečnosti. V zábavním průmyslu 20. a také 21. století lze těžko najít srovnatelně vlivný, vyhledávaný, úspěšný a dlouhověký fenomén. Kdo ještě Rolling Stones neviděl či by si je přál vidět znovu, ať neváhá − jednou bude vzpomínat.