Petr Zuska i Štefan Margita: Zlaté české ručičky na festivalu Zlatá Praha

Umělcovu kariéru někdy ovlivní náhoda. Třeba návštěva iniciačního filmu nebo záskok za onemocnělého kolegu. Dotýkají se toho i dva nové dokumenty z produkce České televize, které budou mít premiéru na dnes začínajícím festivalu televizní hudební a taneční tvorby Zlatá Praha. Režisér Martin Kubala v nich portrétuje tanečníka a choreografa Petra Zusku a tenoristu Štefana Margitu.

Čtyřicátníka Zusku zachycuje ve zlomové době během jeho poslední sezony v pozici šéfa baletu pražského Národního divadla, kterou nyní po patnácti letech opustil. A také ve věku, kdy vrcholoví tanečníci odcházejí ze scény.

Margita má sice povolání, pro něž je naopak čtyřicítka ideální věk, jenže původem slovenský pěvec už oslavil šedesáté narozeniny. Před kamerou tedy rovněž uvažuje o tom, že by na jevišti nechtěl pouze dosluhovat. To by se prý spíš vrátil ke své rané profesi fotografa, kterou studoval na košické uměleckoprůmyslové škole.

Zuska i Margita: Zlaté české ručičky na Zlaté Praze

Dalších 5
fotografií

Také Petr Zuska zpočátku tíhl k jinému oboru, k pantomimě. O tom, že půjde k baletu, rozhodl Antonio Gades, kterého jako gymnazista viděl tančit ve španělském filmu Krvavá svatba. Tehdy si prý Zuska řekl: Tohle chci dělat. Na rozdíl od jiných tak k baletu přišel pozdě, přesto se mezinárodně prosadil. Dva roky například tančil v Torontu, kam se teď v dokumentu vrací navštívit bývalé kolegy.

O Margitově dráze zase před třemi desetiletími rozhodl telefonát z Prahy do Košic, kde byl tehdy mladý tenorista angažován v opeře. Ráno mu zavolali a večer už poprvé stál na jevišti Národního divadla. Fakt, že narychlo přivolaný náhradník byl ve své roli Lenského z opery Evžen Oněgin zastřelen, neznamenal konec, nýbrž nový začátek. Šéf pražské opery Zdeněk Košler slovenskému pěvci hned nabídl angažmá.

Štefana Margitu vlastně záskok vystřelil k hostování na mnoha významných světových scénách včetně newyorské Metropolitní opery, odkud − jak ve filmu říká − se dá postoupit už jen do nebe.

V dokumentu Martina Kubaly ale Margita zůstává ještě na zemi. Dokumentarista se s ním vypravil do chicagské opery nebo Státní opery v Berlíně. Tam pěvec zrovna zkoušel inscenaci řízenou Simonem Rattlem. "Zaujal mě jedinečnou barvou hlasu. Je to velmi etnické. Je to jeden z největších komplimentů, které mohu nabídnout. Takovou barvu jinde na světě nenajdete," říká před kamerou Rattle, šéfdirigent Berlínských filharmoniků, považovaných za jeden z nejlepších orchestrů světa.

Kubalovy poutavé filmy představují Margitu i Zusku civilně také díky střídání prostředí, včetně rodinného. Nepůsobí oslavně, přitom z nich přirozeně vyplývá, že dosáhnout tak jedinečných pozic v umělecké branži není zadarmo. Ony náhody jsou jen epizodami v jinak tvrdém procesu.

Margita to třeba ilustruje zahraničním hostováním. Po premiéře mu prý volají z opery, zvou ho na kávu či mu posílají dárky. Když ale onemocní a angažmá musí odříct, lítosti se nedočká. Nevrátí se mu ani peníze, které investoval do bydlení a živobytí během i mnohatýdenního zkoušení ve světových metropolích.

Zatímco ale Margita z dokumentů působí, jako by byl v neustálé euforii, ze Zusky je cítit trvalý neklid − jakési "chvění", jak se jmenuje i jedna z jeho nedávných inscenací. "Kde není chvění, není život," tvrdí choreograf, který na své premiéry nosí červené sako s velkým vyobrazením anděla na zádech, zatímco v Zuskově obličeji se prý odráží ďábel. "A to je to, co tanečníci potřebují: vytáhnout ze sebe anděla i ďábla a poslat je přes rampu," říká.

Diváka v té souvislosti napadá, že právě ty dva antagonisty v Kubalových dokumentech potkal. Neustále se usmívajícího, srdečného Margitu a tajuplného, neklidného Zusku. "Jsem schopen šílených věcí," řekne mimoděk v jedné chvíli.