Druhý díl Hřebejkova Zahradnictví má o krok blíž k Pelíškům, komunismus však ukazuje plakátově

Mělo to být velkolepé. Filmová trilogie Zahradnictví režiséra Jana Hřebejka a scenáristy Petra Jarchovského slibovala, že ukáže dřívější osudy některých hrdinů z oblíbených Pelíšků. Ve třech dílech, pomocí různých žánrů a s vyobrazením proměn doby od druhé světové války až po 60. léta. Po dvou třetinách je jasné, že zatím ani jeden záměr zplna nevyšel.

Druhý díl s podtitulem Dezertér, který od včerejška promítají kina, se od melodramatu ze 40. let posouvá k dramatu z poválečné doby, v němž přibyly komediální vložky. Rodinná kronika se tentokrát zaměřuje na majitele holičského salonu Otta v podání Jiřího Macháčka.

Ten se vrací domů z války s obvazy na hlavě, nicméně plný podnikatelského elánu. Do holičství kromě optimismu přiváží nový kávovar a veškerou energii hodlá napřít do rozkvětu rodinné firmy. Ale jeden z jeho zaměstnanců nevidí v kapitalismu krásu, nýbrž nepřítele. Do výloh vylepuje letáky s výzvou "Volte komunisty", a když má podezření, že jej kolegyně udala šéfovi, bez váhání po ní hodí zezadu kamenem.

Je to pochopitelně jen předzvěst změn, které nastanou. A už zde začínají potíže filmu. Představa, že komunista je člověk fyzicky odpudivý, zlý a zákeřný a netouží po ničem jiném než vzít kapitalistům veškerou radost, patří spíše do propagandistického dílka. Ve filmovém dramatu působí směšně.

K Pelíškům má Dezertér blíže než první část trilogie, a nikoliv pouze na časové ose. Martin Finger hraje válečného veterána, jehož v Pelíšcích ztvárnil Jiří Kodet, a oproti prvnímu dílu se herecky přibližuje Kodetovu projevu. Navíc občas variuje průpovídky z nejslavnější komedie dua Hřebejk−Jarchovský. Ale s každým jeho zvoláním typu "Dávám bolševikovi dva, maximálně tři roky" si divák trpčeji uvědomuje, že film se moc nepovedl.

Kodetův hrdina z Pelíšků byl ve svém hrdinství a zásadovosti často směšný a tím lidský, nečernobílý. V Dezertérovi je vidět, jak ho komunisti připravili o místo u letecké dopravy, protože se jim protivila jeho minulost i povaha. Místo zrození této zvláštní nátury však divák vidí muže, jehož počínání působí úmorně a někdy až nesmyslně. Jako třeba ve chvíli, kdy slovně vzdoruje bratrovi komunistovi, ale hned poté před ním začne utíkat.

Jde o jednu z absurdních komických scén, které se do filmu vlamují s podobnou neobratností, s níž se honí hrdinové během rodinného oběda. Ta scéna končí pádem do skleníku plného kaktusů. A následná bolest protagonistů bohužel docela přesně odráží divácký dojem z ambiciózního, ale po všech stránkách nedotaženého filmu, jehož jediným kladem se stává, že je o něco snesitelnější než první část.

Lze si představit, že to mělo být velké drama. O muži, kterého zlomil strach. O optimistovi, z něhož se stala žijící karikatura člověka. Jenže Jiří Macháček tuto proměnu nezachycuje. Už to, že se bojí, si musí jiné postavy říci. Tento v Zahradnictví častý a značně neobratný vypravěčský postup − opakovat stejné informace − je v tu chvíli paradoxně k užitku, protože jinak by to divák opravdu nepoznal.

Snímky Hřebejka s Jarchovským mívají někdy problém v tom, že z mnoha postav jsou plasticky vykreslené jen dvě či tři. U Dezertéra však ani jedna. Ani jeden hrdina, o jehož osudy by se divák zajímal, s jehož tragédií by dokázal soucítit.

V působivých dobových lokacích se pohybují jen prázdné schránky. Není vůbec jasné, proč se z holiče Otta stal v druhé půli úplně jiný člověk. Tedy pokud se divák nespokojí s obecnou prostopravdou, že ho zlomil komunismus.

Hřebejk přitom chce toto drama vyprávět nejen ve fotogenických kulisách, ale rovněž působivými filmovými obrazy. Někdy kamera bloumá pohledem po zdech blázince, jindy hledí na dělníky, kterak svlékají špínou zčernalé šaty. Chmurná atmosféra uvnitř těchto záběrů ale vůbec nekomunikuje se zbytkem filmu. A když Otto sedí na záchodové míse a rukama objímá vánočku, ze zamýšleného silného symbolu se stává nechtěně směšný okamžik.

Občas se vyloupne povedený vtípek, jako v dětském oslovení "soudruhu strejdo Karle". A vlastně v těch drobných průpovídkách je nakonec o povaze doby řečeno více než v celém dramatickém oblouku, který ji chce tak moc tematizovat.

Trilogie Zahradnictví touží být velkou kronikou, podhoubím, z něhož vyvěrají tragikomické eskapády známé už z Pelíšků. Jenže v obou dosavadních dílech nabízí Zahradnictví ještě větší střípky než Hřebejkův epizodický film z roku 1999, v němž se lžičky z NDR rozpouštějí v horké kávě.

Zároveň chce být Zahradnictví dramatem jednoho muže, ale navzdory přítomnosti ústředního hrdiny v tomto ohledu v obou dílech selhává. Už herecky. Ondřej Sokol v první části hrál v úplně jiném rejstříku než ostatní postavy a výkon Jiřího Macháčka sice nepůsobí takto rušivě, ale má po celou dobu jen jedinou polohu.

V závěru hraje chlapec na klavír, přijde k němu o něco starší mladík a vystřídá ho. Tvůrci naznačují, že postavy zestárly, doba se posunula. Nepůsobí to nápaditě ani elegantně, ale spíš divadelně či archaicky. Jako by se Hřebejk − podobně jako ve své novince Po strništi bos Jan Svěrák − vracel filmařsky někam do minulosti. Do světa jasných režisérských gest a velkolepých filmových obrazů.

Jenže tyto obrazy k divákům nijak nepromlouvají. Jen vyvolávají otázku, zda je potřeba se stále ještě vyrovnávat s komunismem a obecně s minulostí, zda by český film neměl raději reflektovat dnešek. Obzvlášť když ukazuje hrůzy komunismu − jakkoliv nepopiratelné − v této plakátové podobě.