Co je slyšet v násilí u Pyrenejí?

Záběry španělských policistů mlátících obušky katalánské mládí toužící po samostatném státu vyvolaly i v českém prostředí přirozeně odpor. Až příliš to připomínalo 17. listopad 1989, kdy se podobně surově zachovala tehdejší komunistická moc. Je snad demokraticky zvolená španělská vláda ve stejné předsmrtné křeči jako tehdejší československý režim? Anebo je to dokonce ještě horší a v předsmrtné tenzi je celý rámec demokratické moci, o čemž mimo jiné svědčí váhavá reakce evropských vlád, včetně společného vedení Evropské unie?

Zjevení násilí v Barceloně je vykládáno jako exces, vyvolaný neústupností obou stran sporu, která tvoří napětí, v němž jedné straně praskly nervy. Násilí, které bylo vedeno proti vlastnímu lidu, jenž se vzpírá uznat legální rozhodnutí soudů, má být chápáno jako výjimka potvrzující pravidlo, podle něhož se v demokracii spory řeší nenásilně, u jednacího stolu, mimo ulici a tělesný střet. Násilí je v demokracii převedeno na figurativní rovinu, na symbolický konflikt, v němž se hraje diskurzivní, slovní či pojmová válka, nikoliv fyzický boj.