Pokračování sci-fi Blade Runner opět sní o budoucnosti, ve svých uhrančivých vizích se občas topí

Město utkané z kovu, skla a neonů přistálo v roce 1982 na plátnech kin jako s pomocí stroje času. V průlomovém sci-fi Blade Runner režiséra Ridleyho Scotta stačil jediný pohled na architekturu protkanou zářící reklamou a divák se zasnil o budoucnosti. Tehdy se ještě mohl rozhodovat, zda je to pro něj fascinující vize, nebo čirá noční můra.

Blade Runner 2049 − očekávané pokračování, které včera vstoupilo do kin − též uvrhá publikum do monumentálních architektonických kontur. Titulek hlásá Kalifornie, ale oči putují nekonečnou, až abstraktní šedí. Města plná neonů z prvního Blade Runnera už se dávno stala skutečností, a tak dnes budoucnost v očích filmařů vypadá jako bezútěšná pustina. Zde už divák mnoho prostoru pro fascinaci nenachází.

Talentovaný kanadský režisér Denis Villeneuve na sebe vzal nelehký úkol: natočit pokračování jednoho z nejopěvovanějších filmů svého žánru. Snímku, v němž se paranoidní představy autora předlohy Philipa K. Dicka, který ve svých románech s až patologickou urputností zkoumal hranici lidství i skutečnosti, potkaly s ohromujícím audiovizuálním zpracováním.

Příběh lovce syntetických lidí zvaných replikanti přinesl osudovost a deštěm promořenou atmosféru noirové detektivky i podobně ošuntělého, životem bitého hrdinu. Vznikal v době, kdy se rodil ambiciózní, tehdy ještě především literární žánr kyberpunk. A v něm outsideři čelili rozmarům světových korporací i dalekosáhlým technologickým a společenským změnám.

Replikanti z představ umělců zatím zemi neobývají, ale díky internetu je kus té kyberpunkové budoucnosti plné virtuálních technologií a reálné samoty okolo nás přítomný podobně jako ony neonové metropole z původního Blade Runnera.

Možná i proto režisér Villeneuve do svého stylového, takřka tříhodinového pokračování vtělil ještě více zmaru než jeho předchůdce Ridley Scott.

Ryan Gosling v titulní roli lovce replikantů zvaného K řeší opačný problém než jeho předchůdce jménem Deckard z původního filmu v podání Harrisona Forda. Deckard lovil replikanty, aby se nakonec dobral kruté pravdy, že sám je jedním z nich. K od počátku ví, že není člověkem. Ale navzdory své syntetické povaze o tom po celý film sní.

Goslingovo úsporné herectví držící se jediného netečného výrazu přesně zapadá do bezútěšných šedooranžových obrazů budoucího světa, v nichž jako by se zastavil čas. Podobně už Villeneuve na architekturu nahlížel ve svém filmu Nepřítel. Tehdy v těch okrových tóninách hleděl na skutečný městský prostor, ale už ten působil fantaskně, jako písečný přelud. Nyní se měřítko zvětšilo, postavy se ztrácejí mezi obřími objekty, čas se táhne jako med.

Villeneuvův nejnovější opus je podobně jako jeho snímky Příchozí či Sicario: Nájemný vrah působivým snoubením hudby, zvuku a obrazu do jediného audiovizuálního časoprostoru, který zcela zahltí smysly diváků. Zprvu vůbec nevadí obzvlášť na Hollywood enormní pomalé tempo. Jenže nadšení z první, až hypnotické hodiny filmu postupně opadá.

Samotné motivy − zda mohou mít replikanti děti, jak nás definují vzpomínky, jak rozlišit realitu od iluze − jsou zpočátku podobně silné jako v původním Blade Runnerovi. Jenže tehdy stačilo postavit na stůl figurku jednorožce či zahrát na klavír několikavteřinovou melodii, aby do sebe vše zapadlo s elegancí i naléhavostí.

V novém Blade Runnerovi se symboly vrací stále dokola, s doslovností pohádky. Není o loutce s dřevěným nosem, ale o syntetickém muži. I ten by však podobně jako vyřezávaný chlapec Pinocchio strašně moc chtěl být člověkem.

Blade Runner 2049 je tklivá moderní pohádka, natočená stylem klasika pomalé, duchovní kinematografie Andreje Tarkovského. V dobrém i zlém.

V detailech i odklonu od norem hollywoodské zábavy jde stále o pozoruhodné dílo. Rozšiřuje svět neonové architektury originálu o městské i mimoměstské pustiny, ukazuje prašné prostory mimo velkoměsto, místa s mrtvými stromy a neúrodnou půdou.

Blade Runner 2049 se také více potýká s tělesností a filmaři se kamerou více "dotýkají" těl hrdinů − ukazují blízkost syntetických a biologických tkání a chmury pramenící z toho, že mezi nimi nelze rozlišit.

S každou přibývající minutou se však vyjevuje, že Denis Villeneuve není nový Tarkovskij. Ten podobně jako jiní mistři pomalého vyprávění předkládal přesné, soustředěné obrazy, v nichž nebyl jediný střih či pohyb kamery navíc.

Villeneuve se však těmi svými někdy až příliš opájí. Vizuál, na kterém se významně podílela i česká společnost UPP, má moc vpálit se divákům přímo do sítnic jako nějaká podivná droga. Podobně intoxikováni budou pečlivým zvukovým designem, který ještě po odchodu z kina vibruje v jejich útrobách.

Ale jinak Blade Runner 2049 ve svých nejlepších momentech spíše replikuje kvality jedničky. V těch horších se spolu s hrdinou utápí v obrazech chladné krásy, jež zůstanou na sítnicích, ale inspirativní potravou pro mozek se nestanou.