Hlas, hlas a stále jen hlas − nazval kapitolu o éře bel canta Harold C. Schonberg v knize Životy velkých skladatelů. Držitel Pulitzerovy ceny by se v newyorské Metropolitní opeře během sobotního zahajovacího představení dvanáctého ročníku přímých přenosů do světových kin asi divil.
V pražském biografu Světozor už předjali prosincové jedenácté výročí českého vstupu mezi sedmdesát zúčastněných států a legendární mezzosopranistka Soňa Červená coby patronka přenosů stručně nažhavila publikum na velký zážitek. A to opravdu byl.
Ne náhodou se na jeviště Met stále vrací Norma. Třebaže z belcantového trojhvězdí italských skladatelů toho Vincenzo Bellini v porovnání s Donizettim a Rossinim napsal nejmíň, z jedenácti oper, které dokončil před svým předčasným skonem ve třiatřiceti letech, jeho Norma jako by s postupujícími lety od premiéry v roce 1831 nabývala na kráse. U nás si jí všimli Škroup, Smetana i Dvořák.
Za jednoho ze svých předchůdců Belliniho uváděl nejen Donizetti, ale také sám Verdi. Dokonce Richard Wagner, proslulý oponent italské hudby, prohlásil, že v Belliniho operách je "čisté srdce spojené se slovy". Tedy ne "stále jen hlas".
V nynější inscenaci anglický režisér sir David McVicar především odmítl možnost jakkoliv aktualizovat příběh z předkřesťanské Galie okupované Římany.
Hrálo se v pradávných lesích i kostýmech. Soupeření Normy, dcery druidského kněze Orovesa, s její družkou Adalgisou o lásku římského prokonzula Polliona odsunulo do pozadí všechny náboženské a vlastenecké motivy. Otevřel se tak široký prostor dokonalým zpěvákům, vznešenému sboru a orchestru, pevně i citlivě vedenému milánským dirigentem Carlem Rizzim.
Newyorská Met už s bel cantem dlouho nemá žádné problémy, Rossini a Donizetti se tu dávají napořád a s úspěchem. Přesto je nové nastudování Normy mimořádné.
Od americko-kanadské sopranistky Sondry Radvanovské se v titulní roli pochopitelně očekávalo maximum. Před čtyřmi roky jejím prostřednictvím v Met debutovala. Už tehdy ji kritika přirovnávala ke slavným Normám včetně Marie Callasové a Zinky Milanovové, mimochodem meziválečné zpěvačky pražských operních scén.
Minulou sezonu Radvanovská v Met zářila ve třech operách Donizettiho. Milovníci klasického bel canta byli uneseni jejími nejtiššími, a přece dramatickými tóny i výrazově proměnlivou koloraturou.
Vincenzo Belini: Norma
Dirigent: Carlo Rizzi
Režie: Sir David McVicar
Metropolitní opera, New York, česká kina inscenaci promítala v sobotu 7. října.
Také v sobotu Radvanovská každým svým vstupem mocně naplnila něhu, vášeň i bolest, jež Bellini do hudby vložil. Nebylo třeba čekat až na slavnou árii Casta Diva.
Pěvecky i herecky jí byla rovnocenná mezzosopranistka Joyce DiDonatová. Typově křehčí, zranitelnější, hlasově dívčí a vzácně bezprostřední, jako Adalgisa byla na první pohled i poslech přesvědčivou sokyní Normy.
Maltskému tenoristovi Josephu Callejovi, známému též z českých pódií, hlas zjevně sílí i nabývá na barvitosti a celkové jistotě − s výjimkou úvodních krajních výšek. Představitelsky je ovšem role citově labilního Polliona už v libretu ošemetná.
Callejovo poněkud jednoduché frajerství úplně neladilo s citovou přesvědčivostí obou jeho lásek; hudebně s nimi naštěstí souznělo líp. Angličan Matthew Rose i v menší úloze Orovesa ukázal pravý zrnitý bas. O Vincenzovi Bellinim jako předstupni k Verdimu jsme se dozvěděli jen to nejhezčí.
V Belliniho Normě mají hlasy duši
Tento článek máteje zdarma. Když si předplatíte HN, budete moci číst všechny naše články nejen na vašem aktuálním připojení. Vaše předplatné brzy skončí. Předplaťte si HN a můžete i nadále číst všechny naše články. Nyní první 2 měsíce jen za 40 Kč.
- Veškerý obsah HN.cz
- Možnost kdykoliv zrušit
- Odemykejte obsah pro přátele
- Ukládejte si články na později
- Všechny články v audioverzi + playlist