Metr na operu Jiřího Černého: Sezona přenosů z newyorské Met začala Normou, v níž hlasy mají duši

Hlas, hlas a stále jen hlas − nazval kapitolu o éře bel canta Harold C. Schonberg v knize Životy velkých skladatelů. Držitel Pulitzerovy ceny by se v newyorské Metropolitní opeře během sobotního zahajovacího představení dvanáctého ročníku přímých přenosů do světových kin asi divil.

V pražském biografu Světozor už předjali prosincové jedenácté výročí českého vstupu mezi sedmdesát zúčastněných států a legendární mezzosopranistka Soňa Červená coby patronka přenosů stručně nažhavila publikum na velký zážitek. A to opravdu byl.

Ne náhodou se na jeviště Met stále vrací Norma. Třebaže z belcantového trojhvězdí italských skladatelů toho Vincenzo Bellini v porovnání s Donizettim a Rossinim napsal nejmíň, z jedenácti oper, které dokončil před svým předčasným skonem ve třiatřiceti letech, jeho Norma jako by s postupujícími lety od premiéry v roce 1831 nabývala na kráse. U nás si jí všimli Škroup, Smetana i Dvořák.

Za jednoho ze svých předchůdců Belliniho uváděl nejen Donizetti, ale také sám Verdi. Dokonce Richard Wagner, proslulý oponent italské hudby, prohlásil, že v Belliniho operách je "čisté srdce spojené se slovy". Tedy ne "stále jen hlas".

V nynější inscenaci anglický režisér sir David McVicar především odmítl možnost jakkoliv aktualizovat příběh z předkřesťanské Galie okupované Římany.

Hrálo se v pradávných lesích i kostýmech. Soupeření Normy, dcery druidského kněze Orovesa, s její družkou Adalgisou o lásku římského prokonzula Polliona odsunulo do pozadí všechny náboženské a vlastenecké motivy. Otevřel se tak široký prostor dokonalým zpěvákům, vznešenému sboru a orchestru, pevně i citlivě vedenému milánským dirigentem Carlem Rizzim.

Newyorská Met už s bel cantem dlouho nemá žádné problémy, Rossini a Donizetti se tu dávají napořád a s úspěchem. Přesto je nové nastudování Normy mimořádné.

Od americko-kanadské sopranistky Sondry Radvanovské se v titulní roli pochopitelně očekávalo maximum. Před čtyřmi roky jejím prostřednictvím v Met debutovala. Už tehdy ji kritika přirovnávala ke slavným Normám včetně Marie Callasové a Zinky Milanovové, mimochodem meziválečné zpěvačky pražských operních scén.

Minulou sezonu Radvanovská v Met zářila ve třech operách Donizettiho. Milovníci klasického bel canta byli uneseni jejími nejtiššími, a přece dramatickými tóny i výrazově proměnlivou koloraturou.

Také v sobotu Radvanovská každým svým vstupem mocně naplnila něhu, vášeň i bolest, jež Bellini do hudby vložil. Nebylo třeba čekat až na slavnou árii Casta Diva.

Pěvecky i herecky jí byla rovnocenná mezzosopranistka Joyce DiDonatová. Typově křehčí, zranitelnější, hlasově dívčí a vzácně bezprostřední, jako Adalgisa byla na první pohled i poslech přesvědčivou sokyní Normy.

Maltskému tenoristovi Josephu Callejovi, známému též z českých pódií, hlas zjevně sílí i nabývá na barvitosti a celkové jistotě − s výjimkou úvodních krajních výšek. Představitelsky je ovšem role citově labilního Polliona už v libretu ošemetná.

Callejovo poněkud jednoduché frajerství úplně neladilo s citovou přesvědčivostí obou jeho lásek; hudebně s nimi naštěstí souznělo líp. Angličan Matthew Rose i v menší úloze Orovesa ukázal pravý zrnitý bas. O Vincenzovi Bellinim jako předstupni k Verdimu jsme se dozvěděli jen to nejhezčí.