Než se britský zpěvák Benjamin Clementine před dvěma lety stal senzací nezávislé scény a obdržel cenu kritiků Mercury Prize, protloukal se bahnem Paříže. Neměl stálé bydliště a přežíval jen díky muzice, kterou hrál na ulici.

Nebyl jako buskeři, kteří se naučí, jak lidem rychle a efektivně podlézat. Talentovaný Clementine se na ulici utvrdil v tvrdohlavosti, se kterou k hudbě přistupuje dosud.

Slyšet je také na jeho druhém, právě vydaném albu I Tell a Fly. Hudebník se o něm letmo zmínil už v létě, kdy byl jednou z hvězd festivalu Colours of Ostrava.

Deska prý už dopředu znepokojila manažery hudebního vydavatelství: ti čekali, že čím dál viditelnější zpěvák s charakteristickým hlasem i kontaktním vystupováním se otrká a vyrazí vstříc uchopitelnější hudbě.

Stal se pravý opak. Na nové desce je jediný song, jehož forma připomíná, na co jsou zvyklí posluchači současné pop-music. Ve skladbě Jupiter se Clementine drží slok a ctí refrény, v nichž mu nechybí lehkost a nadhled, s jakými své nejslavnější hity uměl podat David Bowie.

Zbytek alba se však šablonám vymyká a dobře na něj pasují označení jako avantgarda nebo art-pop. Benjamin Clementine je tentokrát ještě nevyzpytatelnější než na svém debutu At Least for Now, kde také převládaly svérázně strukturované, avšak v jádru pořád běžné klavírní balady.

Jenže Clementinova teatrálnost nemá hranice. Na nové desce operetní nápěvy či dojemné klavírní pasáže střídá pokroucenými elektronickými rytmy, vokální linky překypují rokokovými natáčkami a kudrlinkami dalších doprovodných hlasů, které se bez varování rozplétají pod efekty či zvukovými filtry.

 

Výsledek může někomu znít jako do sebe zahleděné dílo, jež málo myslí na posluchače. Přesto je nepopsatelně přitažlivé pro každého, kdo přijme Clementinovo pozvání a vstoupí do světa, v němž neplatí běžná popová pravidla.

V tom, jak Clementinovy písně fascinují expresivitou a zároveň intimitou, jsou podobné třeba závěsné akrobacii. Také posluchačovýma ušima Clementine prolétává v přemetech a ukazuje, že i zvuk může nabýt nepředvídatelných tvarů. Silné melodie střídají erupce a zpotvořeniny, které ovšem významově zatěžkávají texty.

I Tell A Fly má být koncepčním albem o lásce dvou much na pozadí současných politických problémů a nekonečných debat o imigraci. Výmluvná je v tomto ohledu šest a půl minuty dlouhá píseň Phantom of Aleppoville, v níž Clementine míchá osobní zážitky z dětství s příběhy šikanovaných dětí ze syrského Aleppa.

Album

Benjamin Clementine
I Tell a Fly
Behind Records / Universal Music 2017

I bez znalosti souvislostí ale těžko uchopitelná a sugestivní skladba zní naléhavě − silné melodie střídají těžko pochopitelné skřeky a výkřiky, které budují napětí před závěrečnou katarzní, emotivní melodickou pasáží.

Z každého části nové desky je patrné, že Benjamin Clementine má mnohem větší umělecké ambice, než je na současné scéně běžné. Z drobných částí sestavil dílo, které vyvolává silné reakce − od odmítnutí po adoraci. To, že zpěvák místy přehrává a někdy se v přespříliš šansonové melodice ztrácí, celek výrazněji negativně nepoznamenalo.

Benjamin Clementine využil svou pozici i hudební nadání a přesvědčivě vykročil ze zavedených struktur. Ze skladeb jako One Awkward Fish nebo By the Ports of Europe v jednu chvíli mrazí, v další je člověku do smíchu.

Takřka kompletně ve vlastní produkci a vlastníma rukama osmadvacetiletý Clementine vytvaroval muziku, pro niž snad neexistuje srovnání. To se v hlavním hudebním proudu dnes dá říct o málokom.

Tento článek máteje zdarma. Když si předplatíte HN, budete moci číst všechny naše články nejen na vašem aktuálním připojení. Vaše předplatné brzy skončí. Předplaťte si HN a můžete i nadále číst všechny naše články. Nyní první 2 měsíce jen za 40 Kč.

  • Veškerý obsah HN.cz
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Ukládejte si články na později
  • Všechny články v audioverzi + playlist