Nazvat někoho králem opery je troufalé. Plácido Domingo patří k jedněm z mála, na něž toto klišovité označení sedí. Letos Domingo na scéně působí neuvěřitelným šedesátým rokem.

Za tu dobu dosáhl prakticky všeho: stal se vyhledávaným pěvcem, dirigentem, ředitelem, impresáriem, lámal prodejní i návštěvnické rekordy. Zjednodušeně řečeno zanechal stopu ve všech myslitelných zákoutích světa vážné hudby. Přes všechny tyto úspěchy však nejspíš i pro Plácida Dominga bude opravdovou ctí, až se tento týden v Praze chopí taktovky při dvou uvedeních Mozartovy opery Don Gio­vanni.

"Pořád nemohu uvěřit, že se mi to nezdá," vyprávěl Domingo v červnu, když do Prahy přijel v rámci příprav projektu. A nebyl sám, komu se nechtělo věřit − na tiskovou konferenci s Domingem dorazil neobyčejně početný hlouček novinářů, fotografů, politiků i byznysmenů.

Pro Prahu jsou dva večery s Plácidem Domingem mimořádně lákavou možností, jak na sebe ve světovém hudebním provozu upozornit, s kombinací slavného pěvce a známé opery by se dobře dalo pracovat například v turistickém ruchu. Ovšem pro samotného Dominga půjde především o vyvrcholení jeho dlouholetého vztahu k Mozartově opeře.

Domingo se narodil v lednu 1941 ve Španělsku. Když mu bylo osm, přestěhoval se do Mexika, kde se jeho rodiče po úspěšném turné rozhodli založit společnost zaměřenou na inscenace zarzuel, populárních španělských hudebně-dramatických děl.

Mladý Domingo se k rodičům chtěl co nejdříve přidat, a tak na konzervatoři obratem vystudoval hru na klavír, zpěv i dirigování. Debutoval v šestnácti letech a dva roky nato okusil operu − v Mexické národní opeře dostal malou roli ve Verdiho Rigolettovi. Dirigent však Dominga musel nejprve přesvědčit, že je přirozený tenor, nikoliv baryton, jak si mladý pěvec myslel.

Od té doby Domingova hvězda strmě stoupala, až dosáhla nejslavnějších operních domů a sálů. Vypočítávat inscenace, v nichž zpíval, by bylo nekonečné − zmínit lze Verdiho Otella, Nabucca, Macbetha či Dona Carlose, Leoncavallovy Komedianty, Mozartova Idomenea, Wagnerova Lohengrina i Parsifala a mnoho dalších.

Údajně dodnes Plácido Domingo účinkoval zhruba ve 3900 inscenacích a nastudoval 148 různých rolí. Bylo mezi nimi i několik světových premiér − například roku 2006 v newyorské Met titul Poslední císař od významného současného čínského skladatele Tan Duna.

Věnoval se dílům s katolickým podtextem, populární i latinskoamerické hudbě, účastnil se galakoncertů od Vídně po Peking. Spolupracoval s autory televizních seriálů Simpsonovi či Sezame, otevři se. A obecně všelijak mírnými krůčky posouval vnímání toho, kam všude může dosáhnout interpret ze světa klasické hudby. Zvlášť vyhledávané bylo v 90. letech trio Tři tenoři, kde účinkoval s Lucianem Pavarottim a Josém Carrerasem.

Stejně činorodý jako na jevišti byl Domingo také mimo něj. Dodnes je generálním ředitelem Losangeleské opery, předtím patnáct let působil coby umělecký a později generální ředitel Washingtonské národní opery.

Protože vždy podporoval mladé talenty, roku 1993 se rozhodl založit soutěž Operalia. Stala se jedním z nejznámějších klání mladých pěvců. Významnou měrou Operalia nastartovala kariéry uruguayského basbarytonisty Erwina Schrotta, mexického tenoristy Rolanda Villazóna či bulharské sopranistky Sonji Jončevové. A třeba v hlavním městě Mexika dodnes stojí socha Plácida Dominga, jež připomíná, jak pěvec městu pomohl po zemětřesení v roce 1985.

Plácido Domingo je pozoruhodný ještě v jednom ohledu: svou nesmírnou pracovitostí. Už v mládí stíhal zároveň zpívat, učit, zaskakovat, vystupovat jako klavírista, hrát jako divadelní herec a ještě třeba psát aranžmá. Dodnes jako by se Domingo snažil rozvíjet svůj tvůrčí potenciál všemi směry.

"Když se mě lidé ptají, jak toho zvládám tolik naráz, odpovídám, že jsem mimořádné pracovitosti přivykl v raném věku, oblíbil jsem si ji a už jsem si na ni zvykl," vysvětlil roku 1983 ve svém životopise nazvaném Mých prvních čtyřicet let. Platí to dodnes. Než tento měsíc Plácido Domingo přiletí do Prahy, čekají ho koncerty v Texasu i Mexiku. V Losangeleské opeře bude dirigovat Bizetovy Lovce perel a zpívat titulní roli v Nabuccovi.

Když se ho novináři na pražské tiskové konferenci ptali, co ho v šestasedmdesáti letech nutí stále pracovat v tak hektickém režimu, odvětil, že je to "vášeň pro vše, co dělám".

Vášnivě si Domingo již v polovině 60. let oblíbil také Mozartova Dona Gio­vanniho. Bylo to v době, kdy dva a půl roku působil v Izraelské národní opeře v Tel Avivu. Se svou dnešní manželkou, mexickou sopranistkou Martou, účinkovali ve více než padesáti reprízách Dona Giovanniho. "Tuto operu tedy máme v hlavě už přes půl století," řekli letos v Praze.

Protagonistu Mozartovy opery pěvec soudí příkře: Dona Giovanniho označuje za hrubiána, jenž dostal, co si zaslouží. Víc než postava samotná ho na dílu zajímá hudba. "Kdykoliv mohu Dona Giovanniho dirigovat, je to velká čest," vysvětluje, proč raději dává přednost taktovce před tím, aby v inscenaci zpíval.

Dva pražské večery vnímá jako příležitost, jak kráčet ve šlépějích Mozarta a jeho libretisty Lorenza Da Ponteho. "Když zavřu oči, představuju si je, jak tu sedí a na poslední chvíli operu dodělávají," říká Domingo.

"Uděláme, co bude v našich silách, abychom v tomto divadle reprodukovali, co krásného to tu dva kdysi vytvořili. Samozřejmě si jen můžeme představovat, jak to roku 1787 vypadalo. Ale věřím, že ducha onoho večera vystihneme," dodává.

Tento článek máteje zdarma. Když si předplatíte HN, budete moci číst všechny naše články nejen na vašem aktuálním připojení. Vaše předplatné brzy skončí. Předplaťte si HN a můžete i nadále číst všechny naše články. Nyní první 2 měsíce jen za 40 Kč.

  • Veškerý obsah HN.cz
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Ukládejte si články na později
  • Všechny články v audioverzi + playlist