Helena Třeštíková už 35 let sbírá čas. V Jihlavě představí pokračování Manželských etud

Lidé sbírají třeba houby nebo známky. Ale Helena Třeštíková nejraději sbírá čas. Začalo to v roce 1980 výzvou Krátkého filmu. Tehdy se dokumentaristka Třeštíková pustila do sledování deseti manželských párů, které se zrovna vzaly.

Šest let po svatbě byl dokončen první díl. Z deseti párů časem zůstalo šest. Asi nikdo tehdy netušil, že se z cyklu nazvaného Manželské etudy v průběhu dalších dekád vyvine projekt pozoruhodný nejen v českém a slovenském kontextu.

Nyní Třeštíková v Jihlavě představí nejnovější výstup z tohoto nekončícího díla: Manželské etudy po pětatřiceti letech. "Režisérčina práce s časem na mě udělala dojem," vzpomíná spisovatel Pavel Kosatík, jak koncem 80. let viděl právě v prostorách Krátkého filmu v Jilské ulici první Manželské etudy. "Ta schopnost podvolit se jeho plynutí a neskoncovat přitom s tvorbou."

Vstupní "data" byla tehdy v 80. letech jasná. Zámečník Pavel a prodavačka Ivana. Architekti Ivana a Václav. Mechanik Jiří a koňařka Marcela. Stavaři Zuzana a Vladimír. Kadeřnice Mirka a dispečer Antonín. Elektrotechnik Stanislav a maturantka Zuzana.

Hrdinové nyní odhalují další kapitoly svých životů kameře. A právě díky citlivému přístupu režisérky to nejsou položky v nějakém sociálním experimentu, ale skuteční lidé.

"Režisér musí být s protagonisty v neustálém kontaktu," přibližuje svou dokumentární odyseu Třeštíková. "Na některé příležitosti sledovaní upozorní sami, ale většinou je třeba, aby si jich všiml režisér a vstoupil do nich s kamerou z vlastní iniciativy."

Podobné projekty vznikají i v zahraničí. Například na Novém Zélandu sledují kamery neuvěřitelných 1038 osob už od roku 1972. Známý britský filmař Michael Apted zase přišel se sérií 7UP, která vychází z poznatku, že buňky se v lidském těle obnovují v sedmiletých cyklech. Od roku 1964 tak natáčí v sedmiletých intervalech skupinu dětí.

Přístup Heleny Třeštíkové je unikátní tím, že právě díky její pohotovosti a ochotě kdykoliv vyrazit s kamerou do akce nevznikají suché záznamy o stavu manželství, ale živoucí příběhy plné emocí.

Kronika všedních chvil přirozená jako život sám. Podle pravidla "dělejte to, co byste normálně dělali, kdyby tady nebyla kamera".

Vtahuje to i publikum. "Diváci začali po odvysílání filmu Marcele posílat peníze, psát, všemožně pomáhat," vzpomíná Třeštíková na snímek Marcela, který vzešel z Manželských etud. "Diváci vlastně vstoupili do příběhu a aktivně se snažili jej změnit. To byla dramaturgicky nesmírně zajímavá situace."

A na její dílo reagují též ve světě. Snímek Strnadovi, další celovečerní projekt vzešlý z Manželských etud, bude těsně po Ji.hlavě uveden na významném mezinárodním festivalu DOK Leipzig v německém Lipsku.

V nejnovějších Manželských etudách se hrdinové setkávají a probíhající natáčení hodnotí. Kruh se uzavřel. Film natrvalo vstoupil do jejich životů. Ale u autorky typu Třeštíkové si lze jen těžko představit, že by to byly etudy poslední.

Už nyní předala symbolický štafetový kolík dceři Haně, která natáčí Manželské etudy nové generace. A jednou jí možná předá i ty "své" etudy.

"Helena nebilancuje, nemůže, ani kdyby chtěla. Tvoří způsobem, jehož podstatou je věčná nedefinitivnost," říká Pavel Kosatík, který s režisérkou po tři roky vedl rozhovor v duchu její časosběrné metody. Vzniklé dílo autoři pojmenovali Sběrná kniha. Pokřtí ji právě v Jihlavě.