Národní galerie zahájila nové výstavy. Cate Blanchettová na třinácti plátnech deklamuje manifesty

Od skvělé herečky, která je navíc krásná, snese divák téměř cokoliv. Třeba i přednes manifestů světových modernistů včetně Marinettiho, Maleviče, Oldenburga nebo režisérů von Triera či Herzoga.

Filmová instalace nazvaná Manifesto, v níž Cate Blanchettová předvádí neuvěřitelné herecké výkony, je tím nejvýraznějším z pětice výstav, jež Národní galerie při svém podzimním openingu předevčírem zahájila ve Veletržním paláci.

I když v porovnání s jarní sérií vernisáží devíti výstav, při níž se galerie blýskla takovými jmény, jako je Aj Wej-wej, Magdalena Jetelová či Brian Eno, působí nejnovější nabídka skromněji, není v silách člověka všechny nové výstavy vstřebat při jedné návštěvě.

Vždyť jen filmová instalace Manifesto, jejímž autorem je v Berlíně žijící Julian Rosefeldt, má dvouhodinovou stopáž a zdá se pravděpodobné, že návštěvníci si tu podívanou příliš krátit nebudou. Nejen kvůli Blanchettové.

Rosefeldt, který již získal mezinárodní renomé svými opulentními díly na pomezí kinematografie, představuje svůj technicky velmi komplikovaný styl také v Praze.

Na třinácti velkých plátnech běží desetiminutové filmové smyčky. Z každého místa rozlehlého sálu lze sledovat několik dějů najednou, ale rozumět je pouze slovům patřícím k nejbližší z projekcí.

Toto není kachna

Dalších 11
fotografií

Rosefeldt vymyslel pro deklamaci uměleckých manifestů neskutečné situace, při nichž se Blanchettová dokonale převtěluje: prohlášení Alexandra Rodčenka řve ze střechy domu opilý bezdomovec, dadaisty obhajuje při pohřebním proslovu dojatým hlasem zdrcená pozůstalá, krédo moderních architektů cedí skrz zuby jeřábnice ve spalovně odpadů a například měšťácká mamka pronáší u prostřeného stolu, na němž trůní pečená kachna, teze popartistů jako modlitbu: "Jsem pro umění, které si sundaváme a nandaváme jako kalhoty, které jíme jako kus koláče nebo se mu snažíme s odporem vyhnout jako hovnu na ulici."

Zdánlivě nahodilé děje, které na různých plátnech začínají v odlišnou chvíli, se v překvapivém momentu propojí. V jediný, nečekaný okamžik kamera zaostří na tvář herečky a ona poprvé zabodne pohled přímo do objektivu.

Svůj monolog v tu chvíli deklamuje monotónním hlasem posazeným na určitém tónu. Souzvuk všech projekcí vytvoří jakýsi chorál uměleckých manifestů. Ta krátká chvíle, kdy se ozve mručivý akord a zároveň se do diváka zapíchne přímý pohled všech žen (a jednoho muže) z filmů, je příjemně mrazivá.

Kromě spektakulární projekce Manifesto zahajuje Národní galerie přehlídku StartPoint 2017, která rovněž představuje hutnou nálož.

"Veletržní palác se stává dočasným epicentrem nastupujícího umění," říká kurátor Pavel Vančát o soutěžní výstavě pětadvaceti začínajících autorů, čerstvých diplomantů ze 49 uměleckých škol.

Vystavující pocházejí ze sedmnácti zemí Evropy a v den vernisáže zaznělo i jméno vítěze soutěže. "Porota vybrala dílo Michelle Hallové pro její poetické pátrání po každodennosti kombinované s čerstvým, osobitým vyprávěním, které se vnořuje do bytí, skutečnosti a sedimentů času," uvádí na adresu irské umělkyně jeden z porotců Séamus Kealy, ředitel Salzburger Kunstverein. StartPoint vznikl v Galerii Klatovy/Klenová před patnácti lety a již třetím rokem se na podzim prezentuje v Národní galerii.

Výrazně angažovaný charakter má výstava nazvaná Biafra ducha / Studenti z třetího světa v Československu. "Už před rokem 1989 žilo v Praze hodně cizinců, Arabů," říká kurátorka Tereza Stejskalová, která se spolu s umělcem Zbyňkem Baladránem soustředila na zmapování osudů zahraničních studentů pražské FAMU, již u nás v rámci kulturní výměny studovali v šedesátých a sedmdesátých letech. Historickým výzkumem se snaží najít odpověď na otázku, kde jsou kořeny české nevraživosti vůči cizincům.

Z archivů vydolovali desítky dokumentů, filmů, které studenti natočili a na nichž lze poznat vliv české nové vlny nebo v nichž vystupovali − v epizodních rolích exotických cizinců. Našli také novinové články, kde se o studentech z Ceylonu, Rhodésie či Sýrie píše, a rovněž policejní svodky zaznamenávající případy jejich napadení.

Kurátoři se pokusili vysledovat i další osudy filmařů po tom, co se vrátili domů. "Někteří z nich se podíleli na vzniku důležitých kulturních institucí," říká Stejskalová. Pátrání však znesnadňovala skutečnost, že všichni zahraniční filmaři, kteří studovali v Praze, tvořili v době předdigitální.

Zatímco výstava Biafra ducha je instalována v korzu Veletržního paláce, v prezidentském salonku se představují dva portugalští konceptualisté, Pedro Henriques a Miguel Soares, a pětici nových výstav Národní galerie doplňuje expozice prací Františka Skály.

K její instalaci v dosud málo využívané části paláce, Hale A, přiměl Národní galerii veliký úspěch právě skončené Skálovy výstavy ve Valdštejnské jízdárně. Tu navštívilo přes šedesát tisíc lidí.

"Představujeme tu řadu věcí, které jsme od Františka Skály koupili a také dostali darem," říká ředitel galerie Jiří Fajt. Poněkud bezútěšnou část Veletržního paláce zútulňují dva malé dřevotřískové pavilony, do nichž výtvarník uložil drobné objekty nejasného účelu.