Od Ronalda po Donalda. Filmy ze zámoří na festivalu v Jihlavě vyprávějí o násilí, politice a rasismu

Hraje úderná rocková píseň. Eye of a Tiger od skupiny Survivor. Když za jejích tónů zdolával Rocky Balboa ve slavném filmu z roku 1976 boxerské překážky, získal si tento outsider srdce diváků i divaček na celém světě.

Nyní však za těch známých tónů nastupuje na pódium během kampaně v americkém státě Florida Donald Trump. Vlastně mají jedno společné: zprvu jim nikdo nevěřil. A oba vyhráli.

Snímek příznačně nazvaný Trumpoty sleduje stále ještě neuvěřitelný příběh Trumpovy cesty od primárek až do Bílého domu. "Americký sen je tady, ale učiníme ho větším, silnějším než kdykoli dřív," hlásá muž, který brzy rozpoltí Ameriku na dva tábory. Pro jedny se americký sen blíží, pro jiné se pomalu, ale jistě mění v noční můru.

Světovou premiéru měl film na slavném festivalu Sundance v americkém Utahu, který začínal v den Trumpovy inaugurace. Vznikl v rekordním čase jako vtipná i zneklidňující kronika předchozího volebního roku, sestříhaná ze stovek hodin materiálu pocházejícího z dokumentárního pořadu příznačně nazvaného Cirkus.

V tomto filmovém šapitó lze zaslechnout leccos. "Není to nic osobního, jen byznys," říká v jednu chvíli budoucí americký prezident. To je známé rčení. Jen ho obvykle neříkají prezidenti, ale mafiáni.

Také v dalším filmu slova létají vzduchem. "Myslím, že si podmanil představivost amerického lidu díky své schopnosti s nimi komunikovat." − "Být připraven na válku je jeden z nejefektivnějších způsobů, jak dosáhnout míru." − "Společně učiníme Ameriku opět skvělou."

Počkat: ta poslední věta je nějaká povědomá. Tentokrát ji však nevyslovil Donald Trump, ale Ronald Reagan. Ve snímku Show Ronalda Reagana tvůrci zužitkovávají obrovské množství oficiálních filmových záznamů, žádný jiný americký prezident jich nepořídil tolik.

Nejde jen o portrét prezidenta, ale také muže, jenž ani v úřadu nezapomněl na své původní povolání: herectví. Muže, který uměl inspirovat a vést, klíčová otázka však zní: kam?

Oba prezidentské portréty odhalují mentalitu dravců a vítězů: ať už Trumpa šermujícího kolem sebe ostrými slovy, či pistolníka, kterým byl Reagan na plátně hollywoodských filmů a obrazně také v prezidentském úřadu.

Ani další americké snímky uváděné v Jihlavě nemají k pistolnické tematice daleko. Film Země nikoho zkoumá, zda lze vzít do ruky zbraň v zájmu "dobré věci". Tak jako skupina aktivistů protestujících proti tomu, jak bezohledně vláda zachází s půdou.

V tomto snímku o 41 dnech okupace chráněné krajinné rezervace ve státě Oregon lze doslova cítit kulky ve vzduchu. Podobně jako v titulu VÁLKA/MÍR o radikálním politickém hnutí Weather Underground Organization ze 60. let.

V dnešní trumpovské Americe se ozbrojování pro vlastní bezpečnost stává velkým tématem, ostatně podobně jako v českých předvolebních šarvátkách, kde fotka politika s "kvérem" pomalu začíná patřit k bontonu.

Oba zmiňované snímky však otázku ozbrojeného odporu otevírají ze zcela odlišné perspektivy. Na otázku, jak daleko lze zajít při hájení vlastní víry, ani v jednom neexistuje jednoznačná odpověď.

Dokumentární esej Očistit tuto zemi se zase pohledem kamery prochází po místech, kde se bojovalo za zrušení otroctví. Režisérka se inspiruje myšlenkami radikálního abolicionisty Johna Browna, její kamera hledí na opuštěná místa Detroitu, Chicaga, Virginie či Kalifornie a autorčin hlas hovoří o osobních zkušenostech bílé ženy, která žije s černým partnerem. A také o krvavé historii. Poeticky i naléhavě.

Bolest nespravedlivých dějin jako by byla stále vepsána v těch opuštěných budovách; i pohupování nalomené houpačky na louce za domem náhle získává na významu. I nejběžnější věci evokují větu Johna Browna: "Otroctví je válečný stav."

Též další film dokládá, že boj za zrušení otroctví neskončil americkou občanskou válkou. "Věřte mi, co vám řeknu. Tohle není příběh o dalším bílém zachránci. Tohle je příběh o bílé noční můře," říká hypnotickým hlasem americký filmař Travis Wilkerson v samém úvodu svého snímku Zajímá vás, kdo vystřelil?. Zní drsně a naléhavě, jako z hollywoodské noirové detektivky.

Ten příběh se odehrál v Alabamě. Podobně jako děj slavného amerického filmu Jako zabít ptáčka. Oba se týkají rasismu a násilí. Jsou mezi nimi nějaké rozdíly. Ale podstatný je hlavně jeden: příběh hrdiny Wilkersonova filmu je skutečný. Je to příběh jistého Samuela Edwarda Branche, režisérova pradědečka. A také vraha.

Branch v roce 1946 zastřelil černocha Billa Spanna. Jako mnoho případů rasově motivovaných zločinů se ani tento nevyšetřil. A tak na sebe režisér bere roli detektiva a noří se do temné rodinné minulosti.

Jeho film pulzuje napětím a tak jako mnoho dokumentů letošní Ji.hlavy skrze pátrání v historii promlouvá přímo k dnešku. Rezonují v něm případy nedávné střelby policistů na neozbrojené Afroameričany a následné nepokoje v ulicích Floridy i dalších amerických států.

Režisér se žene po silnicích vstříc krvavým západům slunce, v zádech má veškerou melancholii, již v sobě nese americká krajina i krušná rodinná anamnéza. Jeho film spěchá kupředu jako experimentální thriller i výpověď o zemi, která má rasismus zakódován v DNA.