Experimenty na filmovém festivalu v Jihlavě: haptická kamera či algoritmus na třídění fotografií

Film je pro ně surovina skoro jako pro kutily. Experimentální filmaři tu surovinu rádi přetvářejí v tom nejlepším slova smyslu "podomácku". Přitom však mnohdy hledají cesty, které dosud nikdo jiný nenašel.

Zatímco se filmová technika vyvíjí, kamery jsou modernější, lehčí a s vyšším rozlišením, Ji.hlava letos v experimentální sekci Fascinace opět představí, že se vývoj může ubírat i jiným směrem.

Autorky filmu Zahradní cvičení už několik let vyvíjejí takzvanou haptickou kameru.

"Natáčí to, čeho se člověk dotýká, nikoliv to, na co se dívá," přibližuje neobvyklou metodu dramaturgyně Fascinací Andrea Slováková.

"Režisérky se tak snaží pojmenovat a přímo ukázat, v čem spočívá vizuální hegemonie dnešní doby, a chtějí ji narušit."

V Zahradním cvičení se divák noří mezi květy a listy, veden nikoliv požadavkem na maximální rozlišení či dokonalé nasvícení, ale spíše si okolní květenu pocitově osahává.

Studentka FAMU Simona Donovalová svou kameru pro změnu sestrojila podle renesanční camery obscury. Ve filmu Dnes její přístroj fotografuje rostlinu v různých částech dne. "Pomocí čistě dokumentárních postupů tak vzniká abstraktní dílo," poznamenává Slováková.

Další tvůrci naopak od rukodělné "kutilské" tvorby unikají tak daleko, jak je to jen možné.

Thomas Mohr shromažďuje obří archiv, který čítá stovky tisíc fotografií, vlastních, zpravodajských, případně ze sociálních sítí. Poté naprogramuje algoritmus, který obrovské množství vstupních fotografií skládá podle vizuálních vzorců.

"Mohr učiní vstupní výběr, který je nějak tematický, ale počítač už vše zpracovává čistě vizuálně," říká Slováková o umělci, který počítač povýšil na svého plnohodnotného kolegu. V jeho novém filmu Raz-1-2 tak před diváky defiluje 531 441 fotografií − od Hirošimy přes 11. září 2001 až po kávu na Mohrově stole − sbíraných od roku 1985. Soukromé se prolíná s veřejným a politickým a počítač ty fragmenty historie skládá do fascinujícího puzzle.

Franz Milec na FAMU pracuje rovnou s umělou inteligencí. "Autor pouze poradil počítači, jak ten film vyrobit. A počítač ho pak vyrobil sám," přibližuje jeho film Loathing… Andrea Slováková. Inspirací mu byla kniha Kurta Vonneguta Mechanické piano a vizuálně snímek vypadá, jako když se počítač pokouší malovat zběsilé koláže, v nichž imituje jakousi digitální perokresbu.

Francouz Jacques Perconte též nechává tvořit stroj. Svému algoritmu zadal obrazy mořské hladiny a ve filmu Dvacet devět minut na moři s nimi počítač manipuluje ohromujícím způsobem. Jako kdyby impresionističtí malíři rozpohybovali krajinomalby a nechali je občas narušit digitální chybou vzniklou ze špatné komprese dat.

Hranice umění se mění přímo před očima. Z toho, co je jinde chybou, pramení krása.

Na moře se vydává i britská režisérka Sarah Woodová. Ta ve filmu Lidé lodí hledí na staré zrnité záběry oceánů. "Moře je při pohledu z pevniny otevřený prostor, filozofický prostor, prostor zjevné svobody. Při pohledu z lodi to není ani zdaleka tentýž prostor," říká ve filmu Woodová.

Svým komentářem se snaží ten romantický pohled narušit, neboť ona nehovoří o moři básníků a malířů, ale o moři, na které se dnes vydávají statisíce lidí při úprku před válkou.

Filmy ze sekce Fascinace mají vždy dokumentární povahu. Někdy se týkají témat, která rezonují dnešní Evropou, jindy samotných filmařských technik. A v průřezové historické části programu Fascinací se Ji.hlava letos zaměří na filmy, které zachycují psychedelické zkušenosti. Mohou tak diváky vyzvat na průzkum, jak se dokumentuje zážitek, jehož povaha dalece přesahuje běžně žitou realitu.