Robert Plant přináší oheň. Tak křehkou desku jako novou Carry Fire ještě nenatočil

Už je to sedmatřicet let, co zemřel bubeník John Bonham a zbývající tři členové Led Zeppelin rozpustili jednu z nejslavnějších rockových kapel všech dob. Kytarista Jimmy Page se po několika nepříliš zdařilých pokusech o restart stáhl do ústraní a basista John Paul Jones se věnoval spíš exkluzivním projektům.

Pouze letos devětašedesátiletý zpěvák Robert Plant se stále drží originality a hudebního hledačství, s nímž jeho mateřská skupina přišla v sedmdesátých letech. Nyní Plant vydal své jedenácté sólové album nazvané Carry Fire.

Na předchozích deskách vytvořil nenapodobitelnou stylovou směs a neustále ji rozvíjí. Na první pohled se pohybuje v bizarním prostoru, vyměřeném dřevním mississippským blues, blízkovýchodními melodiemi a rytmy, písněmi obskurních amerických rokenrolerů, pozůstatky keltské hudby a z ní vycházející americké country. Nesmí chybět ani trocha psychedelie, která v rukou Led Zeppelin tak výrazně proměnila elektrické blues.

Do tohoto prostoru lze umístit i písně z nové desky Carry Fire. Přesto Plant není z těch hudebníků, kteří se po celou sólovou dráhu drží daného receptu. Zpěvák v rozhovorech zdůrazňuje, že každá jeho deska přináší něco nového i cosi starého. Album Carry Fire například zaujme větším množstvím elektronických zvuků, i když vytvářených na klasické hudební nástroje.

To hlavní novum je ale celkový dojem. Tak křehkou a romantickou desku Plant ještě nenatočil − i když sám tvrdí, že to není pravda, protože ve své retrokapele Honeydrippers zpíval sladké rokenrolové hity a v duetech s countryovou hvězdou Alison Kraussovou se také nemohl tvářit jako drsný rocker. Zároveň však zpěvák přiznává, že vždy miloval písně Roye Orbisona, které skrývaly úzkost z nešťastné lásky.

"Jak běží čas, uvědomuji si, že když poslouchám ty nejsilnější písně o lásce, je to vždy láska nešťastná. Jen zřídka se podaří opěvovat hodnoty života šťastnou láskou. Ukaž mi šťastného autora a já ti ukážu kýčaře," říká Plant.

V pozadí křehkosti a vzdušnosti nové desky stojí také fakt, že ve svém věku už Plant nemůže zpívat stejně agresivně jako dřív. Podobně jako jiný ukřičený rocker Ian Gillan z Deep Purple musel i Plant zcivilnit a do hloubky cizelovat svůj projev.

Orbisonovská inspirace je jednou z cest a projevuje se například v nádherné baladě Season's Song, možná nejjemnější písni, jakou Plant kdy složil.

Jiným prostředkem, jenž posiluje důstojnost věku, je vzdušnost, pocit dálek nebo jakéhosi kosmického prostoru, kterou občas přinášejí moderní adaptace keltské hudby.

Ta je přítomna v další romantické písni A Way With Words. Housle hostujícího folkového muzikanta Setha Lakemana zde vzdáleně připomenou indické výlety George Harrisona z Beatles.

Na desce Carry Fire doprovází Planta jeho skupina Sensational Space Shifters, se kterou již vystoupil také na festivalu Colours of Ostrava či nedávno v plzeňském amfiteátru Lochotín. Většinou hraje dle pokynů šéfa a tvoří ji světová muzikantská špička.

Tam, kde hudebníci dostanou prostor vyniknout − na desce třeba v závěru klasického rockového songu New World… nebo v titulní, orientálně laděné písni, vzdáleně připomínající zeppelinovskou Going to California −, odvádějí pozoruhodnou práci.

Zajímavá je také verze kdysi úspěšného hitu Bluebirds Over The Mountain, kterou Plant pojal jako duet se zpěvačkou Chrissie Hyndeovou a s doprovodem blízkým psychedelii začátku sedmdesátých let. Beach Boys, kteří tuto píseň kdysi proslavili, by ji dnes asi poznali leda podle textu.

Carry Fire je zralé a kultivované dílo, jaké se neobjevuje každý rok. Nabízí hudbu, k níž se citlivý posluchač může neustále vracet a objevovat v ní nové emoce a muzikantské nápady.

Je to jízda pestrobarevným multikulturním světem, v němž záplava zdánlivě nesourodých součástí vytváří jednotný, jasný a srozumitelný názor. Takových desek vychází málo.