Výsostně artový dokument režisérky Culkové se hodí do galerií, nic nepojmenovává přímo

Na turné po Česku se právě nachází nový dokumentární film čtyřicetileté režisérky Andrey Culkové. Jeho název H*art on obnáší slovní spojení hard on − erekce, heart − srdce a art − umění. Režisérka také používá název Vzrušení a podtitul "… o vztazích, muzeích a tvůrčí erekci, která ne vždy končí happy endem".

Film vznikal několik let. Během nich absolventka pražské FAMU připravila ještě další tituly, které se v rámci tuzemské dokumentární tvorby dočkaly silného ohlasu: Cukr-blog z roku 2014 či loňskou Exekuci, natočenou do televizního cyklu Český žurnál.

Culková je uhranuta dvěma tvůrčími osobnostmi moderního umění první půle minulého století: výtvarníkem Zdenkem Rykrem a jeho manželkou, spisovatelkou Miladou Součkovou. Ostatně předloni se režisérčina filmografie rozšířila o dokument Art detektivka, v němž se dopátrává vztahu těchto dvou umělců.

"Vyrostla jsem na stejném nádraží v Chotěboři, jako se narodil Zdenek Rykr, jehož podivná smrt pod koly rychlíku mě jako dítě fascinovala," podotýká filmařka k titulu H*art on, v němž Rykr a Součková opět defilují a jimž snímek Culková věnovala. "Později, už jako puberťačka, jsem získala brigádu v místním muzeu a ve volných chvílích malovala. To už pro mě Rykr nebyl abstraktní mrtvolou, ale měla jsem možnost se fyzicky dotýkat jeho olejů, sádrových objektů, procházet nekonečné řady jeho grafických návrhů a plakátů, které se v muzeu tenkrát válely dost v prachu a bez valného zájmu."

Ve filmu H*art on ale rykrovsko-součkovská linie tvoří pouze jednu z několika vyprávěcích rovin, jež se volně prolínají a asociativně spolu souvisí.

Objeví se tu průvodkyně chotěbořského muzea, jejíž mysl je zcela prostoupena zejména Rykrem. Žena sní o tom, jaké by to bylo, nacházet se v jeho společnosti a době.

Jistý mladý, francouzsky hovořící muž si čte v textech Součkové a zajímá se o ni a jejího manžela. A nejen to: týž mladík si povídá s performerem středního věku, který − jak se vyjeví během filmu − právě absolvuje jednu nesnadnou etapu osobního života.

V Japonsku bydlí a tvoří Češka Karin, konceptualistka, která se fyzickými akcemi snaží intervenovat do tamních společenských zvyklostí a pořádků. A k tomu všemu se v H*art on vyskytuje stylizovaná figura ve skafandru složeném ze stovek zrcadlových plošek − to má být Mirrorman, "metaumělec, který mlčky v pomyslném kruhu prochází krajinou filmu od popkultury do divočiny a zpět" a "příběhy, myšlenky a touhy hlavních hrdinů se průběžně zrcadlí" v jeho figuře, charakterizuje jej Culková.

Ale to, že ona figura se jmenuje Mirrorman, že mladík je Francouz Cédric Philippe a performer švýcarský umělec Mark Divo anebo že konceptualistka je v Japonsku skutečně žijící a tvořící Karin Písaříková, z filmu nevyrozumí ten, kdo ty osoby nezná. Informace divák získá teprve z doprovodných materiálů.

Culková zkomponovala "nevěcný", pocitový, stylizovaný, můžeme říci artový dokument, snad esej či úvahu, v níž nic nepojmenovává přímo. Ponechává až příliš mnoho průchodů pro volné pobývání obrazů a pocitů.

Operovat by se možná také dalo s pojmem konceptuální film. Jenže je to koncept jen jako takový, pouze způsobem přístupu, aniž by se z H*art on klubalo celkové téma. Film zůstává u fotogenických nebo něčím zajímavých jednotlivostí. Formulace tvůrců, že snímek vypráví o strastech moderního umělce, je vedena spíš přáním.

Více než dokument pro kina nebo televizi − ČT je koproducentem − je to paradokumentární snímek pro galerie. V nich ovšem vzhledem k instalačním podmínkám často bývá problém vydržet sledování dlouhometrážního filmu.

Andrea Culková v H*art on dala naplno průchod umělečtějšímu, nepublicistickému autorskému já, svým láskám. Nepřekročila však hranice výsostné artovosti. Rezignuje na "domluvu" s tím publikem, které se pohybuje vně uměleckých trhů, festivalů a galerií.