Román Manaraga od Vladimira Sorokina popírá, že literatura ztrácí obsah

Současný ruský spisovatel Vladimir Sorokin by na obálkách svých knih snad ani nemusel uvádět jméno. Stačí si přečíst jeden odstavec, v podstatě jakýkoliv, a je jasné, kdo ho napsal. Natolik je Sorokinův rukopis nezaměnitelný a jedinečný. Nyní vydaný román Manaraga ve skvělém překladu Libora Dvořáka není výjimkou.

Doba literárních škatulek je dávno pryč. Říci ale o Sorokinovi, že je postexpresionista, má svůj obsah. Vypjaté emoce, atmosféra hnusu, fascinace zánikem, všeprostupující násilí − tyto faktory nalezneme rovnou měrou v německé meziválečné literatuře i v Sorokinovi, narozeném v polovině padesátých let.

Zjevně jde o víc než o estetiku. Odpověď může být podobná jen tehdy, pokud zní obdobně i otázka. Putin samozřejmě není Hitler, ale současné Rusko samo sebe definuje ve své rozpínavosti, netoleranci a přesvědčení o vlastním dějinném významu. Koktejl frustrací se taví, víří a prská do okolí jedovatý hlen. To už se netýká jen Ruska samotného, ale − v Sorokinově podání − i deklasovaného apendixu s názvem Evropa a kruté matky Asie.

Jako by Sorokinovy fantasmagorické literární hrátky s mocí a obžerstvím byly tím nejpravdivějším způsobem, jak uchopit realitu. Tam, kde je skutečnost dostatečně absurdní, prostý popis nestačí. V tomto směru má Sorokinova práce dost možná i dokumentární charakter. Budou-li naši potomci chtít pochopit dnešní zjitřený svět, sáhnou po Sorokinovi jako realistovi.

Román Manaraga sází na osvědčený recept, vyzkoušený například v autorově Dnu opričníka. Tajné společenství v kulisách zániku spřádá své elitářské pikle. To vše v blízké budoucnosti, kde je ovšem politická mapa dneška radikálně překreslena − v Manaraze přicházejí mimo jiné muslimové, ale Sorokin s jejich vstupem na scénu pracuje mnohem barvitěji než třeba Michel Houellebecq ve svém Podvolení.

Lidé budoucnosti vědí: chtějí-li najít uspokojení, je třeba vystavit se nebezpečí, jinak se emoce nedostaví.

Hlavní zápletka Manaragy je mnohem víc než lamentem nad upadající rolí literatury. Se Sorokinem se ocitáme na stupni zániku společnosti definovaném mimo jiné tím, že se netisknou papírové knihy. Ty archivní jsou chráněné zákonem a uskladněné v muzeích. Z nich se však staré tisky kradou, aby mohly být obřadně páleny a na nich připravovány kulinářské lahůdky. Vše se děje v ilegalitě, což žene ceny nahoru a kuchaři, tedy book'n'grilleři, si přicházejí na obrovské sumy. Dokud je někdo neodpraví…

Sorokin honí svého kuchaře po celé Eurasii, jednou se zastaví i blízko Brna. Hlavní hrdina se specializuje na ruské dřevo − rozuměj na palivo v podobě knih ruských klasiků. O jesetera na Dostojevském je stále obrovský zájem.

Stopadesátistránková kniha je dlouho souhrnem jednotlivých ilegálních sedánků nad hořícími knihami: jeden absurdnější než druhý. Sorokin vkládá zbohatlíkům i kuchařům do úst rovnou měrou mudrlantské komentáře a trefné postřehy. Znalost ruské literatury bude čtenáři ku prospěchu, i kdyby však některé špílce neodhalil, nevadí, nechá je jako kůstku ležet na okraji talíře a konzumovat může dál. Teprve v závěru knihy se ocitáme na Manaraze, tajuplné hoře někde na Urale. Co se zde stane, je bohužel prozrazeno v anotaci knihy na jejím přebalu, my však ponecháme tajemství jeho sílu a nejednoznačný děj pouze drobně naznačíme: kniha je dobrý sluha, ale zlý pán.

Manaraga je pátým Sorokinovým dílem vydaným nakladatelstvím Pistorius a Olšanská. Podobně jako ta předchozí je bytostně literární odpovědí na zásadní společenská a filozofická témata. Děje se to přitom sdělnou formou, čtenář se královsky baví. Že literatura ztrácí obsah, může říct jen ten, kdo zatím Sorokina nečetl.

Přijměme tedy autorovu hru. Jaký pokrm by bylo vhodné připravit na jeho románu Manaraga? Určitě nějaký ostrý a krvavý. Co třeba tatarský biftek? Ten je ovšem ze syrového masa, takže ani není třeba Sorokina pálit. A to je skvělá zpráva. Dobrou chuť.