Druhá řada seriálu Stranger Things na Netflixu je místy opravdu děsivá, slušelo by jí plátno kin

Městečko Hawkins v americkém státě Indiana nemůže být skutečné. Přesto má divák pocit, jako by v něm bydlel. Taková je moc druhé řady seriálu Stranger Things, kterou si lze nově pustit v internetové videotéce Netflix. Podobně jako místo, kde se odehrává, je utkaná z filmových vzpomínek na 80. léta.

Loni v červenci stačilo, aby spisovatel Stephen King o první řadě Stranger Things napsal na Twitter: "To nesmíte minout." Celé léto se nemluvilo o ničem jiném. A letos − v záplavě filmových hororů podle Kinga − platí, že tím nejlepším kingovským dílem je seriál, který podle žádného jeho románu nevznikl.

Přesto Stranger Things v druhé řadě opět vyznávají to nejlepší ze spisovatelova řemesla. Už úvodní titulky jsou psané fontem z obálek Kingových knih. A jako by jeho rukou byli napsaní také pečlivě prokreslení dětští i dospělí hrdinové.

Stranger Things 2 číslovkou v názvu naznačují, že mají spíše povahu filmového pokračování než nových dílů seriálu. Jde o jednolité drama, které s apetitem hororového monstra pohltilo snad všechny filmové žánry 80. let.

Čtyřčlenná chlapecká parta se pozvolna vzpamatovává ze střetu s bytostmi z jiné dimenze, k němuž došlo v první řadě. Ale mladík Will má stále podivné vize, v nichž se okolní svět mění v děsivé, chladné místo. Kromě těchto záchvatů však největší hrůzu na něj i jeho kumpány vypouští obluda zvaná dospívání.

Když zrovna ve Willově hlavě nestraší, nejzásadnějším problémem chlapců z městečka Hawkins je fakt, že někdo překonal skóre v oblíbené videohře. A ke všemu to byla holka.

Také druhá řada seriálu něčím připomíná filmy Stevena Spielberga, ať už důrazem na dětské vidění světa či schopností zprostředkovat úžas, který přináší setkání s jevy a bytostmi z jiného vesmíru.

Pomrkávání po dobové popkultuře je tentokrát intenzivnější a konkrétnější než v předchozí řadě. Hned v prvním díle se chlapci převlečou za krotitele duchů ze stejnojmenného filmu. To ještě netuší, že největší vtipálek z celé party do své pasti na duchy brzy opravdu cosi uloví. A ten mazlíček zprvu vypadá roztomile, jako exotické zvířátko z hororové komedie Gremlins. Ale jeho druhá tvář připomíná spíš monstra z akčního hororu Vetřelci.

Ve výčtu přiznaných inspirací by šlo pokračovat. Důležité však není ani tak jejich množství jako fakt, že bratrská tvůrčí dvojice Matt a Ross Dufferovi ze známých prvků opět neseskládala žádný derivát, nýbrž plnohodnotný, životaschopný seriálový organismus. Plynule přechází od tajuplné dětské vyprávěnky do hororu pro dospělé, jehož nejvelkolepějším výjevům by slušelo plátno kin.

V druhé půli okolnosti rozdělí postavy do několika skupinek a seriál se odehrává paralelně ve třech i čtyřech liniích. Zatímco napětí graduje, tvůrci skvěle obcházejí klišé, která by se snadno mohla pojit s některými hrdiny. Jen dvě postavy jsou do druhé řady přišité poněkud horkou scenáristickou jehlou.

Seriál si pohrává s tradičním schématem tehdejších hororů, v nichž zlo nezosobňují ani tak parazitická monstra z vesmíru, jako spíše hamižné korporace či zaslepení vědci, kteří s příšerami experimentují ve jménu zisku či pokroku.

Ve Stranger Things naopak lidé až dojemně drží při sobě. Ať už jde o polepšeného vědce či pohledného mladíka, kterému jedna z hrdinek dala košem. Přesto se z něj nestal mstivý hezoun, zůstal kamarádem.

O monstrech a lidech

Dalších 5
fotografií

Stranger Things už podruhé nepřekvapí. Jde nicméně o důstojné pokračování, které se opět umně veze na vlně retro nálad, aniž by propadalo přehnané nostalgii.

Štědřejší rozpočet seriál využil k několika napínavým akčním scénám a také k drzé žánrové odbočce do Chicaga, kde se najednou odehrává úplně jiné, punkové dobrodružství. Možná mysl tvůrců posedl stejný parazitický tvor, který ovládl jejich hrdinu Willa. Jedině tak si lze vysvětlit, že ten spletenec mnoha žánrů a nálad výborně funguje.

Stranger Things je seriál, který dovedně vykresluje útěk před žravými monstry i mateřský strach o vlastní dítě, jež se proměnilo v démonickou bytost. Jindy však stejně přesvědčivě vypráví o úzkostech nesmělých třináctiletých kluků, kteří se poprvé ocitli na školním plese.

V tom tkví jeho největší kouzlo. Spojuje přirozené věci s nadpřirozenými a nestraní ani jedněm.