Animovaná filmová Lajka v kosmu neuhynula ani nezemřela, našla novou planetu

V Sovětském svazu 50. let to byl život pod psa. Takřka doslova platí staré pořekadlo v novém českém animovaném snímku Lajka, který od včerejška promítají kina. Jeho protagonistka, první a nejslavnější psí kosmonautka, se musí prát o každou kost pro sebe i svá tři štěňata. Oproti skutečné Lajce, hrdince sovětské propagandy, která coby první živý tvor ve vesmíru uhynula během několika hodin, je pro tu filmovou cesta do kosmu požehnáním.

Režisér a animátor Aurel Klimt se po dvojici povídkových filmů podle pohádek Fimfárum Jana Wericha poprvé pustil do celovečerní látky podle vlastní předlohy, navíc do jediného souvislého příběhu. Bohužel je to znát. Lajka ze všeho nejvíc připomíná bajku či epizodu večerníčkového seriálu nataženou na dlouhometrážní stopáž.

Tam, kde loutky ve Fimfáru doprovázel Werichův charismatický hlas vypravěče, je najednou v Lajce vzduchoprázdno. Postavy jsou tu samy za sebe, už neilustrují či nedoplňují známé pohádky a po většinu času jako by nevěděly, co na plátně dělat.

Dokud ještě Lajka svým fištrónem vzdoruje nástrahám sovětských vědců, kteří ji v zájmu vědy a pokroku trénují pro let do kosmu, odvíjí se celkem tradiční, byť už od počátku úmorně pomalu vyprávěný příběh. Ale po startu, před nímž Lajka na palubu propašuje svá štěňata, se náhle nálada snímku mění.

V raketách vyrazilo celé společenství zvířat, od amerického opičáka přes krávu až po želvu. A na cizí planetě je čeká ráj, v němž nejsou lidé, zato tu přebývá obrovská spousta podivuhodných bytostí.

Loutková Lajka je předem sympatická příklonem k pracné technice v tradici slavné české animátorské školy. A režisér Klimt na ní pracoval bezmála deset let. Jenže jako by se všechno to poctivé řemeslo promítlo především do designu loutek, do rezignace nad tím, že hrdinové musí vypadat stylově a že to klidně mohou být malí ušmudlaní psíci.

V tom ohledu nepochybně Lajka své cílové publikum do deseti let osloví − vždyť kolik dětí si oblíbí podobně pomuchlanou hračku víc než nejnovější a nejbarevnější výrobky?

Film ovšem jindy nejapnými vtípky třeba o tom, že ucpaný záchod v kosmické lodi bude "průser", cílí na starší školáky. A když si utahuje ze sovětské propagandy či dalších okolností studené války, míří už pouze na dospělé, jimž však nemá co nabídnout. Vůbec je otázka, jak zafunguje na samotné děti, odchované mnohem komplikovanějšími a přitom jasněji vyprávěnými příběhy disneyovek a jiných současných pohádek.

Lajka oproti hrdinkám disneyovek není příliš profilovanou postavou, kromě svého mateřského citu a naznačené chytrosti nemá žádné charakteristické vlastnosti, a navíc v druhé půli na cizí planetě do značné míry mizí ze scény. Děj se rozpadá do jednotlivých epizodek a písniček.

Přitom ale Lajka chce být i filmem dobrodružným, takřka akčním. Neboť když na planetu dorazí lidé a naruší meziplanetární sounáležitost pozemských a mimozemských tvorů, zvířátka se pomocí vojenského výcviku vypořádají s kosmonautem Jurijem Levobočkinem a jeho nečekaným americkým parťákem.

Tady se naplno projeví, že jakkoliv samotné loutky jsou jedinečně provedené, jejich animace zdaleka neodpovídá charakteru děje. Všechny akční scény jsou zcela bez pohybu a napětí, způsob animace, který ve Fimfáru dobře sedí k povalování opilce v hospůdce či k bloumání sedláka po poli, v širém prostoru zabydleném různými tvory najednou nestačí. Narážka na bojovou scénu z filmu Matrix to nespasí.

Už to, že příběh je nakonec pouze jednoduchou moralitou o nehezkém chování lidí ke zvířatům, se ve světle složitějších konkurenčních pohádek zdá být málo. K čemu je všechna ta pracná, rukodělná technologie, když scénář a vyprávění selhávají?

Navíc ani v rámci moralizování mnoho věcí nedává příliš smysl. Že Američan s Rusem zapomenou na ideologické sváry, jakmile jsou jedinými kolonizátory planety? Budiž. Ale proč zvířata americkému kosmonautovi, který jim jde dát lekci z demokracie, odpoví násilím, je dost matoucí.

V závěrečné písni, stejně unylé a nezapamatovatelné jako všechny předchozí, zní: "Že příběh končí, se jen povídá. Nám začíná." Divák má bohužel pocit, že pokud někde nějaký vzrušující příběh je, opravdu začne až po závěrečných titulcích.