Bruegelův děs i smích. Vídeňská Albertina vystavuje 450 let staré grafiky vlámského mistra

Od naší zpravodajky ve Vídni – Rozcuchaný, zamračený umělec se soustředí před plátnem. Na krk mu při tom dýchá kupec, který v radostném transu zírá na vznikající obraz a rukou už už šátrá ve svém měšci s penězi.

Autoři vídeňské výstavy Bruegel. Jak nakreslit svět sice vyvracejí mýtus, že slavná perokresba zobrazuje autoportrét Pietera Bruegela, ale připouštějí, že si tady vlámský mistr dovolil být neobyčejně osobní. Svět umělcům nerozumí, vzkazuje svým zřejmě nejvážnějším obrazem Bruegel.

Velkou přehlídku kreseb a grafik, jež zahrnuje celé spektrum jeho kreslené tvorby, uspořádala galerie Albertina ve Vídni. Výstava představuje 80 prací a potrvá do 3. prosince.

Bezmála zbožná úcta před 450 let starými díly, již umocňuje tlumené osvětlení, všudypřítomní kustodi a také velký zájem návštěvníků, dostává trhliny nejpozději u druhého tematického cyklu. Následovník depresivního Hieronyma Bosche byl pověstný svým šibalstvím, drobné anekdoty a vtipné podivnosti v jeho výjevech fungují jako dobrý recept na "potykání".

První jsou vystaveny alpské krajiny, které Bruegel nakreslil po návratu z tříleté cesty do Itálie, kam v 50. letech 16. století cestoval se svým přítelem, kartografem Abrahamem Orteliem.

Krajiny, které namaloval s velikou přesností, nechal antverpský tiskař Hieronymus Cock vyrýt do mědi a grafiky poté vydával. To zajistilo mladému autorovi stálý příjem − a také reputaci. Kdyby se neproslavil ničím jiným, jako krajinář by zůstal znám až do své smrti. A vlastně i po ní, neboť alpské krajiny se tiskly i potom.

Neví se přesně, kdy se Pieter Bruegel narodil. Podle jedněch odhadů se snad dožil 44 let, nebo možná v roce 1569 zemřel těsně před čtyřicítkou. Slávy si ale užil dostatek. Vydavatel Cock se jej už do konce života držel a pomohl mu získat početnou klientelu kupců.

Bruegelův děs i smích. Vídeňská Albertina vystavuje 450 let staré grafiky vlámského mistra

Další 3
fotografie

Po období krajin se malíř ve spolupráci s Cockem pouští do grafických ilustrací přísloví, žánrových výjevů, alegorií a drobných moralit, což se zakrátko stává jeho značkou.

"Kdo je tento nový Hieronymus Bosch, jenž se vyzná v napodobování geniálních snů s velkou zručností štětce i pera − takovou, která někdy zastiňuje i mistra samotného," napsal o Bruegelovi spisovatel Dominicus Lampsonius v roce 1572. Bosch, který zemřel roku 1516, měl už za svého života mnoho napodobovatelů.

Témata jako Pokušení svatého Antonína nebo Kristův sestup do pekel či Poslední soud byla vítanou záminkou k zobrazování nelidských příšer a hrozných kreatur, jež byly na trhu s uměním velmi populární.

Na rozdíl od jiných však Bruegel věděl, jak s boschovskými motivy naložit, jak si je přivlastnit a po svém oživit. Právem si vysloužil Lampsoniovo uznání. Zpočátku ani své kresby inspirované Boschem nepodepisoval. Například první rytiny, jejichž předlohou byla Bruegelova kresba podle Boschova námětu Velká ryba jí malou rybu. Návštěvník vídeňské přehlídky se může přesvědčit, jak velmi jsou obě díla stejného názvu, ale od jiných autorů rozdílná.

Rozdílnost mezi starším nizozemským a mladším vlámským malířem si divák uvědomí i před Bruegelovým souborem Sedm smrtelných hříchů. Pýchu, závist, hněv, chamtivost, lenost, obžerství a chtíč znázorňují ženské postavy, jimž dělá společnost "příslušné" zvíře: páv, krocan, medvěd, ropucha, osel, prase a kohout. Postavy se chovají podle své role: lenost spí, závist požírá vlastní srdce. Nejpřitažlivější jsou ale okolní groteskní výjevy, jimiž autor děsil i rozesmával.

Zatímco Bosch zpodobňoval hrozivý svět hříšnosti a krutých trestů, Pieter Bruegel vždycky přidal i komické prvky. Jedlík v obraze obžerství strká před sebou trakař, na němž si veze panděro. Lenost ilustruje výjev s peciválem, který se zašívá na latríně a skupinka pidimužíků jej bodá kopím do holé zadnice, snad aby sebou pohnul.

Srovnání s jiným slavným předchůdcem, malířem Albrechtem Dürerem (1471−1528), výstava přináší v souvislosti s Bruegelovými nejznámějšími vesnickými výjevy. Autoři vídeňské přehlídky dokazují, že motiv vesničanů neobjevil Bruegel, ale právě německý autor. Bruegel téma "pouze" rozšířil o groteskní prvky.

Svatby a jiné slavnosti zachytil jako mumraj na návsi, kde se proplétají lidé i zvířata, pijáci a tanečníci, chvilkoví milenci i děti. "Kupci těchto rytin samozřejmě nebyli samotní vesničané, ale měšťané. Pro ně byly tyto výjevy, dokumentující vesnické zvyky, zdrojem informací i pobavení," uvádějí autoři výstavy, ale zpochybňují tvrzení dobového životopisce Karla van Mandera z roku 1604, podle kterého se Bruegel převlékal do vesnických šatů a vydával se na venkovské slavnosti, aby tam inkognito sbíral "materiál".

Vídeňská výstava se dotýká i posledních prací Pietera Bruegela. Třeba nedokončeného cyklu čtyř ročních období. Vystaveny jsou jen kresby jaro a léto, které symbolizovaly dětství a mládí. Dospělost a stáří, tedy podzim a zimu, na objednávku tiskaře Hieronyma Cocka zhotovil jiný malíř. Cock už měl naplánované vydání grafik a smrt skvělého autora jeho plány nezměnila. Obchod musí jet dál, to platilo i za renesance.