Muž, který hledal ovce, přišel do knihkupectví. Islandská novela připomíná, co je smyslem adventu

Stručná novela Advent islandského spisovatele Gunnara Gunnarssona je z rodu těch mýtotvorných. Její příběh se prý kdysi opravdu stal, ale podobně jako u populární mýtotvorné knížky Muž, který sázel stromy od Jeana Giona je to vlastně nepodstatné. Mýtus se vytváří způsobem vyprávění, záznamem obyčejného lidského konání, které se opakuje, a tím se obaluje posláním.

Oproti Gionově novele postrádá nyní vydaný Advent jakýkoliv patos, v islandských sněhových bouřích není na dojetí prostor. Tady jde o holé přežití − člověka, psa a berana, "svaté trojice", jak jim lidé říkají. A o přežití ztracených ovcí, za kterými se začátkem adventu tito tři pravidelně vydávají do hor. Ovce patří lidem, kteří se zatím hřejí doma u kamen, a záchranáři nejsou svou misí nikým pověřeni, pokud to chápeme v nějakém pracovněprávním slova smyslu. Duši v nouzi je ale třeba pomoci. Vždyť člověk není víc než ovce, která se zatoulala při podzimním shánění stád a bez pomoci druhých by umrzla. A pokud to neudělá nikdo jiný, musíme to udělat my. Tak vzhůru do bílé tmy a dvacetistupňového mrazu!

Advent není prvoplánově ekologickou či náboženskou zkazkou. Není ani oslavou pospolitosti. Čteme spíš drsnou elegii o osamělosti a tvrdé nezištné činnosti. Teprve svou opravdovostí, ochotou nasadit úplně všechno dostává činnost "svaté trojice" vnitřní smysl − ať už zelený, soucitný, či společenský. "Světlu prokážeme největší úctu, když je nenecháme hořet jen tak bez užitku a znovu je probudíme k životu a službě, až když je to třeba, nehledě k tomu, že je to i úspornější," zamyslí se autor nad situací, kdy jeho lidský hrdina neopomene ve stodole sfouknout svíčku, která by tam jinak hořela sama do tmy.

Gunnarsson novelu napsal už ve 30. letech 20. století a v českém nakladatelství Kalich vyšla záhy. Nyní se text vrací v novém převodu Heleny Kadečkové. Před ním je třeba smeknout: kniha není procházkou muzeem či výčtem všeho toho, co už dávno neexistuje. Je současným sdělným příběhem, který se odehrává ve vzdáleném světě.

Gunnarsson je mistrný vypravěč, vysloveně postmoderně vyzní například závěr jeho práce. Příběh dovede do konce, nenechá nic otevřené, ale tam, kde by jiný neodolal fanfárám a troše jesličkového kýče, Islanďan, který dosud za své postavy dýchal, začne na posledních stránkách knihy vyprávět jakoby zvenku. Místo velkého finále sáhne po formulacích: "Co ještě vypravovat?" nebo "Snad bychom mohli ještě povědět…" Podobné vykročení z příběhu, utvrzení čtenáře, že ho autor bere jako rovnocenného partnera, jehož není třeba vodit za ruku, znají například příznivci Jiřího Kratochvila.

Na Islandu prý bývalo zvykem, že se Advent četl na konci roku v rodinách či společenstvích nahlas. Za jeden dlouhý večer se to dá stihnout. Četba této knihy − ať už hlasitá, či tichá − je každopádně jedním ze způsobů, jak si připomenout, co je smyslem adventu, tedy období očekávání, a co má o Vánocích do našich domovů opravdu přijít.