Historický seriál Alias Grace podle Atwoodové vypráví o dvojité vraždě i sexuálním útlaku žen

Kanadská spisovatelka Margaret Atwoodová má snad věštecké schopnosti. Nasvědčují tomu obě letošní seriálové adaptace románů čerstvé držitelky Ceny Franze Kafky.

První seriál se odehrává ve Spojených státech blízké budoucnosti a vznikl podle prózy z poloviny 80. let, druhý adaptuje o dekádu mladší předlohu a jeho dějištěm je Kanada poloviny 19. století. Přitom jako by oba hovořily o dnešku.

Když internetová platforma Hulu v dubnu uvedla ten první seriál jménem Příběh služebnice o totalitní Americe, v níž jsou ženy sexuálními otrokyněmi, nebylo snad jediné zámořské recenze, která by nezmínila paralely s nástupem amerického prezidenta Donalda Trumpa.

Nyní internetová videotéka Netflix nabízí ke zhlédnutí šestidílné historické drama Alias Grace. A též v tomto díle jako by platil zneklidňující výrok z Příběhu služebnice, že ženy jsou jen "dělohy o dvou nohách".

Ve světle nedávných sexuálních skandálů amerického filmového producenta Harveyho Weinsteina a dalších hollywoodských celebrit opět Atwoodové dílo rezonuje v zámoří s až děsivou aktuálností.

Hrdinka seriálu Grace Marksová emigrovala z Irska do Kanady, kde se živila jako služka a kde byla odsouzena za spoluúčast na vraždě svého zaměstnavatele a další služebné. O svém osudu po patnácti letech vypráví doktorovi, který zkoumá její duševní zdraví i motivy brutálního skutku.

Ženy v té době byly vnímány jako slabší pohlaví, které lze sice beztrestně utiskovat a sexuálně obtěžovat, ale zároveň společností otřásá představa, že by toto "od přírody něžné stvoření" uskutečnilo násilný čin. Náctiletá Grace Marksová tedy musela být šílená či posedlá démony.

Jak se však v retrospektivách odvíjí její příběh, je čím dál zřejmější, že posedlí jsou především muži − ať už jde o Graceina otce alkoholika, zaměstnance či zaměstnavatele ve staveních, kde sloužila, nebo samotného doktora. Všichni jsou posedlí Grace Marksovou, která je především objektem jejich sexuálních tužeb.

Není těžké pochopit, proč americká média sdílí nadšení pro tento projekt a neváhají ho označit za nejdůležitější seriál roku. Příběh o celospolečenském útlaku, který přesahuje osudy jednotlivců i svou dobu, čerpá z chytře vystavěné knihy, jež vedle postavení žen ve společnosti tematizuje i povahu vyprávění.

Kdy Grace líčí doktorovi pravdu, kdy popisuje cizí vzpomínku a kdy verzi, kterou jí poradili právníci? Tato moderní Šeherezáda, jak je v závěrečné části označena, není jen pasivní obětí mužských choutek. Mocí vlastního vyprávění sama aktivně jedná a rozhoduje.

To vše vypadá dobře na papíře − ať už v novinových recenzích, či na stránkách knižní předlohy. Ale seriál nakonec uvázne ve spleti románových slov, jimž obraz není rovnocenným partnerem.

Režisérka Mary Harronová ke knize evidentně přistoupila s až obřadnou úctou. Možná právě zde je největší problém. Vypravěčka neustále hovoří − k doktorovi či přímo k divákům − a obrazy řeč ilustrují s odtažitou bravurou. Jsou utopené v měkkém světle jako z pláten nizozemského portrétisty Johannese Vermeera, kde též z tváří žen vyzařovala nesmělost a pokora.

Ale ty seriálové obrazy je na rozdíl od malířských pláten třeba rozpohybovat. Nikoli akcí, ale vnitřním nábojem. Seriál Alias Grace neumí zprostředkovat opravdovou zemitost světa, kde ženy drobně trpí v každodenních situacích, spíš o tom vzletně hovoří.

Obraz sice občas zpochybňuje řečené a v poslední epizodě seriálu dokáže být místy i strhující. Celkový dojem však vystihují spíše slova jako úctyhodný či ušlechtilý. Když je v krátkých verších klasiků jako Edgar Allan Poe či Emily Dickinsonová, které jednotlivé epizody uvozují, více života než v seriálu samotném, někde se asi stala chyba.