Spisovatelka Faulerová napsala překvapivě zralý debut, zabývá se tématem zločinu a trestu

Nad právě vydaným debutovým románem Lucie Faulerové zvaným Lapači prachu, který dnes autorka představí v pražské Knihovně Václava Havla, čtenáře napadne, jestli už to není trend: současné české spisovatelky vyprávějí o divných ženách, které propadly nějaké formě závislosti a neodpovídají dobovým konvencím o tom, jak má správná žena fungovat.

Jistě, nekonvenční hrdinky již kdysi nabídla Božena Němcová s Viktorkou v Babičce, Divou Bárou a hlavně s protagonistkou povídky Čtyry doby. Ale tyto hrdinky byly výlučně pozitivní, zatímco ty současné ve čtenáři, který se projektuje do pozice jejich partnera či dítěte, vyvolávají neochvějný pocit, že toto by doma opravdu mít nechtěl.

Divnou ženou je třeba závistivá alkoholička z novely Petry Hůlové Macocha či hrdinka posedlá sbíráním bylin z knihy Anny Bolavé Do tmy. A nyní galerii doplňuje i protagonistka románového debutu Lucie Faulerové. Také ona se postupně propadá do "temnot" − rezignuje na trvalejší vztahy, ztrácí práci, popírá konvenční ženskou roli ochránkyně pořádku a čistoty.

Zatímco ale hrdinky knih Hůlové a Bolavé jen nenašly způsob, jak vplynout do dobových představ o ženách, u Faulerové se temnota skrývá v minulosti. Je sice zastřená nánosem prachu, avšak nemilosrdně obnažená, jakmile se udělá průvan. Nejde tu tedy tolik o diagnózu role, kterou společnost připisuje dnešní ženě, spíš o univerzální literární téma zločinu a trestu.

Příběh, který Faulerová vytvořila, je pozoruhodný i způsobem vyprávění. Hrdinku sledujeme v současnosti, kdy postupně odvrhuje veškeré konvence a příklady dobré praxe. Problémy namísto řešení nechává vyhnít, aniž by tím programově bojovala s konvencemi. Spíš se masochisticky trestá z důvodů, jimž nerozumíme, a proto se o nich chceme dočíst víc.

Kdyby se ke slovu dostal konvenční vypravěč, k důvodům by nás jistě dovedl. Jenže tato žena konvence nesnáší, a proto ani vypravěče nikdy nenechá doříct celou epizodu. Bere mu slovo a hovoří sama, čímž je nám bližší, tak jako kupříkladu filmová hrdinka Bridget Jonesová. Zároveň nám z dobrých důvodů nechce říct vše podstatné, co její současnost propojuje s minulostí.

Právě v ní je skryto téma knihy − rodinné násilí, kterým manžel a otec alkoholik tyranizuje ženu a dcery. A u nich se pozoruhodně rozdělují pozice pasivního přijímání role oběti a aktivního odporu, který ovšem překračuje meze zákona.

Zápletka je napsána takřka detektivně, vyzradit pointu by se tedy neslušelo. Na rozdíl od klasické detektivky v ní ale Faulerová dovede vyjádřit nejednoznačnost a problematičnost hranice mezi spravedlností a vinou. Ukazuje, že na jedinečné vztahy a skutky v rodině je obecný mustr zákona poněkud krátký i zkreslující. Že umí posoudit, co se projeví navenek, ale nedovede pracovat s vnitřními stavy duše a s city.

Neboť jde o autorčinu první knihu, překvapí zralost, ba snad bravura, s níž podává románové dění. Nejde jen o to, jak si hrdinka neustále bere slovo a vypravěče nechá čekat, kdy na něj zase přijde řada. Sugestivní jsou přesné popisy prostředí i dobře vystavěné dialogy. Příběh má styl i tempo, a přitom čtenáři ochotnému přemýšlet poodhaluje celou síť znamení, jež mu signalizují, že "sovy nejsou, čím se zdají být".

Stylem a atmosférou se ostatně citovanému seriálu Městečko Twin Peaks román Lapači prachu podobá. Také Lucie Faulerová umí vyprávět, aniž by se dovolávala laciných efektů reálného, jimiž jsou zaplaveny soudobé krimi příběhy v televizích. Nevede nás ani za ručičku využíváním prosté chronologie a troufne si rozvíjet děj ve spirále, která od čtenáře žádá, aby si sám poskládal, co bylo dřív a co potom. Na druhé straně ale nenapsala ani do sebe zahleděnou prózu.

Vznikl román, který má výrazné a nosné téma a autorka z něj umí vytěžit víc než mravokárné apelující příběhy o domácím násilí a životních krizích. Na to, že jde o prvotinu, se talent a zvládnuté řemeslo u Lucie Faulerové spojují až výjimečně dobře.