Clooney na diváky ušil boudu. Film Suburbicon má vznešené úmysly, šarm či logika ale chybí

V Suburbiconu by chtěl žít každý. Alespoň tak má působit ono městečko v reklamách z úvodu filmu, který od včerejška hrají kina. Jako naleštěný a patřičně umělohmotný americký sen. Potíž nastane, když se do běloskvoucího ráje, Suburbiconu, nastěhuje černošská rodina.

Největší potíž nového filmu, nazvaného Suburbicon: Temné předměstí, herce George Clooneyho, který tentokrát zůstal pouze za kamerou coby režisér, však tkví jinde. V tom, že i Clooneyho dílo připomíná umělý svět, kde spolu nemohou v blízkém sousedství žít hned tři různé žánry.

Ten první pochází z nikdy nerealizovaného scénáře bratří Coenů z půle 80. let, který Clooney upravil a režíroval. V něm jde o typicky coenovskou kriminální zápletku: o zločin, jenž shodou náhod uvrhne hrdiny do bláznivé spirály událostí, ze které není cesty ven. Ale vše začne jiným tématem.

Když malý Nicky získá nového afroamerického souseda, zdá se, že hlavní drama filmu je tu: zračí se v nevraživých pohledech sousedů, v peticích a skandování. "Jen ať se integrují, ale až na to budou připravení," zní z úst rozhorlených obyvatel Suburbiconu.

Jenže následující noci vstoupí do Nickyho domu dvojice nezvaných hostů, chloroformem omámí celou rodinu − Nickyho otce, na vozík odkázanou matku i její sestru − a následujícího rána vyjde najevo, že matka nešetrné uspání nepřežila. Náhle je vyprávění taženo dopředu záhadou, kdo byla ta podivná dvojice, jaký byl motiv jejich činu. Nickyho otec v podání Matta Damona působí jako nesmělý brýlatý úředník, který má ze všeho strach. Brzy se však ozřejmí, že noční hosté nebyli tak úplně nezvaní.

Už tady se mimoběžně projeví černý humor kriminální historky, plné nadsazených charakterů, i obžaloba rasismu, vycházející nikoli z divoké imaginace scénáře bratří Coenů, ale ze skutečných událostí 50. let, v nichž se film odehrává.

Režisér a spoluscenárista Clooney však i skutečností inspirovaný příběh nevítané afroamerické rodiny uprostřed bílé komunity nechává vyznít jako až satiricky nadsazenou obžalobu bílé Ameriky. Neobtěžuje se charakterizováním postav, pouze nechá dav protestantů vrhat nadávky i kamení na plotem obehnaný dům Nickyho nových černošských sousedů. Jde pouze o pár scén, které opakují banální tvrzení, že rasismus je špatný.

Clooneymu se nedaří imitovat, natož obohatit styl bratří Coenů, v jejichž filmech jako Fargo či Potíže s Arizonou má divák vždy potěchu jak ze sledování hrdinů, tak i těch nejbizarnějších padouchů. V Suburbiconu režisér pro jistotu zbavil jakéhokoli lidského rozměru všechny postavy kromě malého Nickyho.

Nejsou tu hrdinové, jen padouši, a po většinu filmu není jasné proč. Proč by Nickyho otec a jeho švagrová měli být tak skrz naskrz zlí? Nejspíš za to může ten třetí žánr, který vedle kriminální historky a rasově motivovaného dramatu pobývá kdesi v pozadí, byť tak pečlivě schovaný, že není k nalezení.

Jde o sociální satiru, o pokus ukázat, že absurdní shora plánovaný ráj učiní ze všech jeho obyvatel emoční i společenské mrzáky či rovnou lidské zrůdy. Satira však původní příběh o nedokonale naplánovaném zločinu pouze zbavuje posledních zbytků šarmu či logiky. Raný coenovský scénář, kde se o jedné z největších zbraní této tvůrčí dvojice − takřka biblicky zamotaných hrátkách s osudem − ještě musí doslovně hovořit, Clooney bohužel zabalil do papundeklových kulis vznešených úmyslů.

Snad jen dvakrát se objeví ten typický coenovský humor, který chutná svíravě jako kafe s louhem. To když opakovaně přijde k Nickymu domů na návštěvu pojišťovák v podání Oscara Isaaca, aby vyzvídal, zda náhodou otec se švagrovou − z níž se stala ze dne na den Nickyho nová maminka − neušili na pojišťovnu nějakou boudu.

Největší habaďůru nakonec nachystal George Clooney na diváky. Nabídl jim umělou Potěmkinovu vesnici, kde nejsou falešná jen neživotně načančaná obydlí, ale všechny postavy bez rozdílu. Od nepřirozeně usměvavého pošťáka, kterému zamrzne úsměv na rtech, když mu otevře sebevědomá černoška, až po hlavní aktéry.

V takovém městečku se nedá pobývat. Film Suburbicon není jízlivou či zábavně podvratnou hrou s publikem a jeho očekáváními, jen hrou krajně neobratnou. Její pravidla nenabízejí divákům žádnou možnost vítězství.