Recenze: Projekt Dejvického divadla a Cirku La Putyka má lehkost i za srdce beroucí poezii kabaretu

Herečky Dejvického divadla suverénně balancují na ramenou kolegů z Cirku La Putyka v třípatrové lidské pyramidě. V inscenaci Honey, jejíž premiéra se odehrála v neděli večer na pražských Jatkách78, se fyzicky náročná akrobatická čísla dala očekávat, i když bylo jasné, že si Dejvičtí sáhnou na dno.

Největším otazníkem dlouho připravované fúze činohry a nového cirkusu bylo to, zda se režiséru Miroslavu Krobotovi a principálu Rosťovi Novákovi podaří organicky spojit oba soubory.

Už během sobotní předpremiéry bylo zřejmé, že to dokázali: Honey má lehkost i za srdce beroucí poezii kabaretu a revue. Je to divadlo plné kontrastů, silných surreálných obrazů a klaunských gagů s příchutí smutku.

Romantický příběh čisté dívky zamilované do sebedojímavého grázla a pasáka je výborným východiskem pro cirkusovou show, která má ze své podstaty dryáčnické momenty v genech. Ona skončí v exotickém vězení, ale přežije, on spáchá sebevraždu.

Režisér Krobot se pikantností, jež jsou součástí příběhu, nebojí. Se svým příslovečným klidem střídá drsné scény sadisticky zabarveného sexu nebo pokleslé erotiky s magickým obrazem hlubokého jezera, který okoření bizarními úchyly na jeho březích nebo pravěkými zvířaty ožívajícími v písečných naplaveninách.

Displej nade dveřmi do stříbrné věže na kraji prázdného prostoru jeviště hlásí minus 130 stupňů Celsia. Objekt scénografa Jakuba Kopeckého je výtahem na terasu nad Prahou s neonovým logem Bílé labutě i terapeutickou kryokomorou, ve které hledá úlevu hrdinka příběhu. Zde začíná retrospektivní děj inspirovaný skutečnými událostmi, s nimiž se jako psycholog setkal spoluautor scénáře Lubomír Smékal.

Divadelní revue Honey si s diváky povídá těly

Anna Schmidtmajerová v titulní roli dívky Honey stojí na začátku představení na scéně "nahá", v mrazivém oparu a růžovém přiléhavém kostýmu. Parta roztleskávačů s chomáči třpytivých koulí − budoucí chór představující epizodní role − se rozcvičuje a přitahuje pozornost revuálním vystoupením a fyzicky náročnými kousky. Autenticita a křehkost Honey a jejího alter ega v podání Jenovéfy Bokové vyniká na pozadí pozlátkového světa zábavy.

Slovy scénář šetří. Vystačí si s lapidárními větami. Pamětníkům tak mimoděk připomene Krobotovu inscenaci Muž bez minulosti podle filmu finského režiséra Akiho Kaurismäkiho.

Podobně hluboký soucit s lidským osudem cítíme při pohledu na nejisté chlapy, jimž se nabízí profesionální sex: "Chtěl bych si povídat celým tělem." Nebo "Stará mě sere, pořád vaří, pere a uklízí, ale já mám taky duši a libido". Empatii vzbuzuje i trapná závislost mamánka: "Holky, buďte hnusný a poperte se vo mě!"

Jsou tu klaunské etudy, které nedovolí smutku, aby se proměnil v lepkavý sentiment. Jednu z nich předvedou obě představitelky Honey, když se pokoušejí zahrát svůj houslový a violoncellový part a předstírají, že jim to nejde, aby posléze předvedly dokonalou souhru. Milující rodiče Honey v podání Lenky Krobotové a Pavla Šimčíka zastihneme nad návodem k používání přístroje na pečení chleba. Jeho zkoumání a čtení se promění v neobyčejně vtipný mnohohlasý gospel.

Nejbizarnější i nejpůsobivější podobu má brutální scéna, kdy se Honey ocitá jako sexuální otrokyně v exotické cizině, kam ji zavlekl hochštaplerský partner, jemuž Václav Neužil vtiskl vizáž i krutost asijského despoty.

Na "grupáč" v pandích kostýmech, při němž máme pocit, že se černobílé medvídkovské ksichtíky mění ve tváře smrtonošů, se nedá jen tak zapomenout. Stejně jako na scénu ze žaláře, kdy se telefonický hovor jedné z vězeňkyň proměňuje ve výjev z katastrofického filmu.

Silný závěrečný obraz inscenace se nesluší prozrazovat. Ale místo této výjimečné produkce v kontextu současného českého divadla pojmenovat lze. Miroslav Krobot stále znovu a velmi otevřeně hledá, jak oslovit divadelní publikum způsobem, který odpovídá jeho čím dál komplikovanějšímu prožívání skutečnosti, ovlivněnému médii i hollywoodskými trháky. A Rosťa Novák se opět představil jako principál, který v odvaze a nasazení drží krok se svým starším kolegou. Bez velmi disponovaných herců, kteří jsou připraveni a ochotni jít naplno do rizika, by to nedokázali.