Film Meyerowitz Stories: Hoffman, Stiller i Sandler předvádějí jedny ze svých nejlepších výkonů

Bučelo se i tleskalo. Při premiéře filmu The Meyerowitz Stories na letošním festivalu v Cannes však sál nebouřil až u závěrečných titulků, jak bývá zvykem. Ozval se hned na začátku projekce, když se na plátně objevilo logo společnosti Netflix, která film produkovala. Právě neochota této internetové videotéky uvést po premiéře na nejslavnějším filmovém festivalu světa své soutěžní tituly také do klasické distribuce pobouřila takřka celou Francii, kde je instituce kinosálu posvátná.

Snímek, jehož celý název zní The Meyerowitz Stories (New and Selected), nyní Netflix zveřejnil na svých stránkách. A skromná televizní či počítačová obrazovka mu sluší stejně jako slavnostní plátno kina Debussy na canneské pláži.

Americký režisér Noah Baumbach v tomto komediálním rodinném dramatu plně využil svůj dar napsat postavy jako "papiňáky" překypující neurózami a přitom jejich přetlaky nechat umně ukryté.

Je to dar, který možná zdědil od Woodyho Allena, ale na rozdíl od něj se nikdy neuchyluje k údernému slovnímu gagu − vše včetně humoru schovává pod povrchem. Což je úkol o to těžší, že do hlavních rolí obsadil vedle veterána Dustina Hoffmana coby otce rodiny a kdysi známého sochaře Harolda Meyerowitze také komiky Adama Sandlera a Bena Stillera. Ti neprosluli zrovna nuancovaným herectvím.

Všichni tři ale předvádějí své nejlepší výkony přinejmenším za poslední dekádu, navíc mezi otcem a jeho dvěma syny vzniká pozoruhodná dynamika, v níž je hlavním tématem rodinné neštěstí.

Sandler, který se prosadil především schopností na filmovém plátně křičet tuctem různých způsobů, si zařve z plných plic hned v úvodu nového snímku, kdy hledá s dcerou volné parkovací místo. Od filmu Opilí láskou z roku 2002 jeho křik nikdy nebyl tak oprávněný a přesný. Danny Meyerowitz je v Sandlerově podání životem zlomený, umolousaný muž, který se zrovna rozvádí a o práci nezavadil už roky.

Nyní se z finančních důvodů uchyluje do domu svého otce, který se považuje za skvělého sochaře, ale svůj moment slávy propásl kdysi v 70. letech. A tady všechna − po desetiletí střádaná − rodinná traumata pozvolna začnou vyplouvat na povrch.

Kulhající, v béžových šortkách navlečený Danny působí jako "loser", který žárlí na úspěšnějšího bratra, jenž v Los Angeles dělá manažera hollywoodským hvězdám. Jenže ve filmu Meyerowitz Stories je nakonec pochroumanou součástkou v rodinném soukolí každý člen.

Režisér a scenárista Baumbach se podobně jako ve svých starších filmech nepouští do epického vyprávění. Zůstává u epizodické rodinné kroniky, jejíž kapitoly líčí z pohledu jednotlivých členů.

Baumbach je vskutku kronikář, na ploše necelých dvou hodin vykresluje komplexní, jemný a patřičně nelichotivý rodinný portrét. Místy je opravdu dojemný, jako když Danny s dcerou předvádějí u klavíru dvojhru a ve slovech jen zdánlivě banální rodinné písně "Vždycky jsi byla superhvězda, vždycky jsi byla jednička" je slyšet vřelost, láska, ale také bolest.

Jindy je neokázale vtipný: stačí, když až biblickým vousem zarostlý Dustin Hoffman běží, protože už dlouho nikdo před kamerou neběhal tak komickým způsobem. Tedy až na jeho filmovou dceru Jean. V tom tkví síla snímku Meyerowitz Stories: umí předvést genetickou blízkost i propastnou vzdálenost všech příbuzných pouhým slůvkem, gestem, pohybem.

Noah Baumbach natočil jeden z nejsilnějších, byť zároveň nejnenápadnějších filmů letošní hlavní soutěže festivalu v Cannes. Na rozdíl od mnoha kolegů neměl potřebu vytvořit komplikovanou metaforu o stavu světa. Přesto Meyerowitz Stories umí to, co se konkurentům nedařilo − postihnout velká témata mezi řádky.

Vypráví nejen o despotickém otci, který deptá celou rodinu a snad si to ani neuvědomuje, ale také o odcizení, stárnutí i o tom, jakou roli hraje v životě umění. V Cannes to na ceny nestačilo, nyní lze kvality filmu docenit na Netflixu, neboť jde o titul, který zraje s každým dalším zhlédnutím.