My, reziduum z kolize dvou masivních totalit

Tyto týdny si svět připomíná výročí neslavné Velké říjnové revoluce. Její stoleté ozvěny jsou patrné dodnes, podívejte se třeba na rozdíl mezi hlasováním a mentalitou východního a západního Německa, dvacet osm let po pádu totalitní zdi. Podívejte se na rozdíl mezi Severní a Jižní Koreou, v jedné nemá řada lidí co jíst, v druhé má většina přístup ke špičkovým technologiím. Žádný, ani jeden, komunistický režim neskončil jinak než totalitou. Marx, pokud mu skutečně leželo na srdci blaho dělnické třídy, by si jistě přál, aby on i ona žili na dnešním kapitalistickém Západě. Nikoli v komunistické zemi. Kapitalismus, přes všechny své nedokonalosti, na celé čáře vyhrál nad revolučním komunismem. Hravě a bez lidských obětí revoluce dokázal překonat komunismus v jeho vlastní disciplíně − v blahobytu nejchudší třídy.

Něco podobně překvapivého se stalo i na opačné straně politického spektra. Chybělo málo a mohli jsme dodnes žít pod totalitní nadvládou nacistů či komunistů. Vlastně je pro mě zázrakem, že z kolize extrémní nacistické pravice s extrémní komunistickou levicí zbyl jako reziduum náš demokratický, liberální, humanistický, tolerantní, otevřený a svobodný systém. Náš nepravděpodobný (chtělo by se říct sluníčkářský) systém dal na frak nacismu na jeho vlastním poli. Pokud se tedy dnešní polonáckové a náckové klaní síle a pohrdají měkkou slabostí, měli by se hezky v řadě (jak to mají tupci rádi) poklonit před liberální demokracií, protože jsme nad nimi vyhráli v jejich vlastní disciplíně: v tupé vojenské síle. Nacismus dostal od demokratických "sluníčkářů" na budku takovým způsobem, jak se žádné ideologii ještě nestalo.