Puč v Africe, který lze vlastně jen uvítat

Odstavený zimbabwský prezident Robert Mugabe patří do kategorie afrických krutovládců, kteří se zapsali do dějin hlavně tím, že svoje země po pádu kolonialismu přivedli totálně na mizinu. A to i v morálním smyslu: jestli se jim podařilo něco vybudovat, tedy kromě svých opulentních, ostře střežených paláců, pak leda korupční kulturu, která stát prolezla od nejvyšších pater po nejbídnější slumy. V tom jsou si zairský Mobutu Sese Seko, etiopský Mengistu Haile Mariam, libyjský Muammar Kaddáfí, ugandský Idi Amin nebo Teodoro Obiang Nguema Mbasogo, už přes čtyřicet let v Rovníkové Guineji vládnoucí tyran, navlas podobní.

Zimbabwe by při troše dobré vůle a zdravého rozumu mohlo snadno uživit svou populaci. Jenže Mugabe jej uvedl zásadním způsobem do neštěstí už třeba pozemkovou reformou, v jejímž rámci v průběhu necelých čtyř desetiletí kradl bělošským farmářům jejich pole a statky a dával je jako trafiky svým stranickým a kmenovým kamarádům. Lidé, kteří tam pracovali, přišli o práci, pole zarostla plevelem a vše zašlo tak daleko, že je většina obyvatel dnes odkázaná na potravinovou pomoc OSN, zatímco prezidentova manželka jezdila za státní peníze na nákupy drahých šperků a kabelek do Dubaje.