Nepřemýšlím, jestli prodávat spíš obrazy, které mám rád, nebo ty druhé, říká malíř Rittstein

Bláznivě barevné obrazy plné obludně velkých zvířat a malých lidí střídají jednobarevná plátna s civilními výjevy − třeba jak si muž v koupelně čistí zuby a při tom jej pozoruje kocour. Výstava v pražské Galerii Václava Špály představuje nejnovější práce malíře Michaela Rittsteina, který už se asi nikdy nezbaví nálepky "představitel české grotesky".

"Své figurální groteskní obsese už mám za sebou, to mělo vrchol na konci osmdesátých let," říká jeden z nejúspěšnějších současných autorů a pedagog pražské AVU. Expresivitu a smysl pro absurditu ale osmašedesátiletý výtvarník rozvíjí stále. Novou výstavu nazval Kurzy začínají na podzim.

"Do Špálovky jsem vybral obrazy za poslední tři čtyři roky. Chtěl jsem je vidět v souvislostech," dodává umělec pověstný svou produktivitou. Pražskou galerii zaplnil bez problémů, ačkoli mu souběžně dobíhala velká přehlídka v Bratislavě.

Během komentované prohlídky Rittstein popisuje svůj tvůrčí postup. "Do zápisníku si poznamenávám věci, které mě potkávají. Heslo, které rozkresluji. Poznámky později variuji v akvarelu a kresbě," zmiňuje svůj systematicky budovaný archiv myšlenek, jenž prý zahrnuje asi 15 tisíc kreseb. "Akvarely a kresby jsou zatím neznámou částí mé práce. Ale chystám z nich publikaci," avizuje.

Do svého archivu Rittstein nahlíží, když pátrá po nových námětech pro velká plátna. Většinou jsou bizarní. Obří můra se objímá s nahou ženou. V plechové autobusové zastávce jsou jako v kleci zavření pralidé. Žena cvičí jógu vedle červeného traktoru. V každém obrazu je střípek reálné inspirace, která v umělcově hlavě vyvolala surreálné asociace.

Nepřemýšlím, které obrazy prodávat, říká Rittstein

Dalších 7
fotografií

Zároveň ale Rittstein rád naslouchá svým materiálním touhám − tělo můry tvoří pastózní šmouha, jež mísí několik barev. "Měl jsem velkou chuť udělat tah velmi tlustým štětcem," komentuje autor, který dříve zkoušel malovat i koštětem. Zároveň však používá i nejtenčí štětce "se čtyřmi chlupy".

K Rittsteinovu rukopisu patří kontrast velkých expresivních objemů, které rozměrným plátnům dávají základní výraz, a drobnokreseb, jež plátna hustě zaplňují mikropříběhy.

"Převažuje názor, že takhle by obraz vypadat neměl. Měl by být jednoduchý, a ne tak složitě fabulovaný. Ale mě to tak baví," krčí rameny malíř a vzpomíná na setkání s proslulým kritikem umění. "Jednou ke mně do ateliéru přišel Jindřich Chalupecký a říkal: ,Kdyby tady nebyly ty tři detaily, byla by to docela pěkná expresivní abstrakce.' ,Ale ne ode mě,' odpověděl jsem a on se s tím časem smířil."

Michael Rittstein své obrazy často začíná malovat na zemi, barvy expresivními tahy nanáší "do mokrého". "Musí to být promyšlené, v mokrém se nejde vracet. Potom z toho tahám téma, které mám na drobných skicách a akvarelech částečně už určené. Ale zároveň se ptám toho obrazu, barev, jak bych to měl udělat," popisuje svou práci umělec, který rád zapojuje náhodu. Ta mu ale přináší muka.

"Často nevím, jak dál. Náhodou na obrazu vznikne něco zajímavého, ale nehodí se mi to. Měsíc na to koukám a zkoumám, jestli by se to dalo využít, nebo to mám potlačit. Náhoda musí dávat smysl," dodává malíř, který prý má naráz rozpracovaných i deset obrazů.

Během komentované prohlídky se Michael Rittstein svěří ještě s jedním momentem, kdy si hned neví rady: když dojde na prodej obrazů. Rittstein přitom patří k velmi žádaným autorům, jeho díla mají ve sbírkách pražská Národní galerie, pařížské Centre Pompidou či vídeňská Albertina.

Zastoupen je v mnoha evropských a amerických soukromých sbírkách, přesto je rád, když se výběr a prodej obrazů obejde bez něj. "Už raději nepřemýšlím o tom, jestli mám prodávat spíš obrazy, které mám rád, nebo ty druhé. Obrazy, které rád nemám, ani nepovažuji za dobré. A mít je venku mezi lidmi? Pak mě ale občas někdo přesvědčí, že je to vlastně dobré," prohlásí nakonec.