Maryša v Národním divadle chytne za srdce, její životní prostor se postupně zmenšuje

Existuje-li český národní poklad v podobě dramatu, je to určitě Maryša bratří Mrštíků. Přes sto let stará hra o nedobrovolném sňatku "za peníze" stále láká inscenátory působivým emočním obloukem či až překvapivě otevřenými možnostmi toho, jak interpretovat motivace postav.

V pražském Národním divadle, kde se Maryša prvně objevila roku 1894, byla nyní uvedena jedenáctá inscenace této hry v pojetí Jana Mikuláška, kmenového režiséra Divadla Na zábradlí.

Scénograf Marek Cpin hru zasadil do prostředí nahrávacího studia. Tvoří ho dřevěné panelové stěny, což drama vyvazuje z konvencí a doby jeho vzniku. Maryša se tak stává věčným zápasem o svobodu, obrazem jejího oklešťování a ničivého chladu i nedostatku empatie v mezilidských vztazích. Vše v uceleném, působivém režisérském gestu.

Ze scény čiší chlad − jednotvárnost do výše se tyčících panelů, opuštěné nástroje na židlích, mikrofony, do nichž postavy s věcným odstupem odříkávají scénické poznámky.

Vesnickou "idylu" si lze nanejvýš představovat. Hudební nástroje se příznačně nerozezní, souzvuk ani harmonie nenastane.

Atmosféra připomíná horor nejen díky tísnivě monotónním zvukovým plochám. Hrozivě působí i metaforické zmenšování Maryšina životního prostoru tím, jak herci pomalu sesouvají řady židlí a za nesnesitelného vrzání je šoupou vpřed.

Funkční je též využití masek − ať už indiánsko-divošských či folklorních svatebčanských, z nichž zejména slaměné kukly připomenou kápě Kukluxklanu. Máloco obsahuje tolik skryté hrozby jako nezúčastněná mlčící masa, jíž divák nevidí do obličeje.

Maryša v Národním divadle chytne za srdce, její životní prostor se postupně zmenšuje

Dalších 9
fotografií

V mikrokosmu zdejší komunity, dusivém a nebezpečném i svou uzavřeností před okolním světem, se násilí ani neskrývá. Vzdorující Maryša se stává téměř fackovacím panákem − pro ránu nejdou daleko rodiče, teta Strouhalka a později ani hrdinčin manžel, mlynář Vávra.

Emoce, kterými prochází Maryša v podání vynikající Pavly Beretové, jsou až hmatatelné a oproti panákovitosti ostatních bolestně živé. V klátivém období puberty, které režisér stylizoval do jakési filmové zamilovanosti, Maryša působí jako loutka − vrtne se tam, kam ji zrovna postrčí otec či milý.

Po seznámení s realitou v podobě svatebního "obchodu" otce s vdovcem Vávrou se v jejím vystupování objevuje vzdor, vyjadřovaný mimo jiné urputným tancem připomínajícím punkové pogování. Následuje čiré, autentické zoufalství.

Studiově hrané emoce v zamilované scéně s Franckem jsou ty tam, veškerá důstojnost jde stranou. Polonahá Maryša se potácí, plazí pod židlemi, v očích hrůzu. Vydává zvířecí výkřiky, demonstrativně si podřezává žíly, fyzickým kontaktem se snaží vzbudit soucit rodičů. Připomíná zvíře zahnané do kouta, po svatbě spíš už chodící mrtvolu − okolnostmi zatvrzelou, přebývající převážně ve zvukotěsné "mrtvé komoře" zavěšené z provaziště.

Soucit ani blízkost k obchodu nepatří a čím víc po nich Maryša volá, tím více se jí dostává demonstrací síly − matka v podání Taťjany Medvecké jako by se na dceři mstila za vlastní osud a místo žádaného objetí Maryšu smýká za vlasy. Plíživě nebezpečný Vávra, jehož ztělesnil David Prachař, během námluv dívku celým tělem zalehne a zadusí, předznamenávaje budoucí násilí.

Hospodská opilecká rvačka mužského osazenstva je pak panoptikem trapnosti a frustrované ubohosti − muži se po sobě plazí jako červi a připomínají vzteklé opice. Všude přibývá nesčetných kelímků a scéna je čím dál víc uleptaná od mouky symbolizující materii, která je lidem vším. Ani Francek v podání Matyáše Řezníčka nebere Maryšu jako lidskou bytost − slouží mu pouze k odrážení vlastního obrazu frajera a romantika. Běda Maryše, když se mu vzpříčí.

Závěrečný obraz umírajícího Vávry a odepsané, vzlykající hrdinky, kteří vedle sebe sedí v zavěšené komoře, diváka chytne za srdce. Skoro to vypadá na pochopení, soucit, neohrabaný, ale přece pokus o něžný fyzický kontakt. Propast několika centimetrů však zůstává nepřekročitelná.