Krobotovu Kvartetu to moc dobře nehraje. Film se halí do šroubovaných slov

Kamera hledí do korun stromů, ale jde o pohled neostrý. Až když se po chvíli první záběr filmu Kvarteto rozpohybuje, odhalí, že oku kamery stojí v cestě záclona. A jako by režisér Miroslav Krobot ve svém druhém celovečerním snímku, který dnes začnou hrát kina, hleděl podobně rozmazanou optikou "zpoza okna" úplně na vše.

Netýká se to jen milostných scén, jež se odehrávají za zamlženými dveřmi sauny, či umělecké performance, která zastírá ženskou nahotu průsvitnou látkou. Přeneseně to platí o celém snímku, který se halí do šroubovaných slov a bojí se jakékoli fyzické interakce.

Po vesnickém debutu Díra u Hanušovic se Krobot vydal do hlavního města Olomouckého kraje, kde chce vyprávět intimní příběh o hledání štěstí. Alespoň tak lze usoudit z přednášky, kterou na toto téma jedna z postav pronese.

Historky ze života členů hudebního kvarteta odehrávající se mezi dvěma byty, hospodou a muzeem, kde jeden z nich pracuje, však diváka uvrhají spíše do neštěstí. Vlastně to ani historky nejsou. Postavy prostě jen existují v obývácích či barech, občas nacvičují skladbu avantgardního autora 20. století Aloise Piňose a mezitím cellistka Simona řeší, zda zůstane se sucharem Robertem, který kvarteto vede, či dá přednost lehkovážnému houslistovi Tomášovi, jenž rád vypráví vtipy o ovcích.

První z mužů trpí přehnanou péčí lítostivé ovdovělé matky, druhý zase musí při občasných návštěvách snášet domácnost rodičů striktně rozdělenou vedví: dva stoly v kuchyni, dvě konvice, dvě lednice a dva lidé, jež se důsledně míjejí na několika metrech čtverečních.

Sbírku utrápených sucharů doplňuje poslední člen kvarteta s přezdívkou Funés, zaměstnanec muzea a milovník historie, který je pravým opakem známého francouzského komika.

S takovými postavičkami často úspěšně pracuje poetika Dejvického divadla, kde byl Krobot donedávna uměleckým ředitelem. A přinejmenším částečně se ji podařilo přenést do televizního seriálu Čtvrtá hvězda o svérázných zaměstnancích jednoho pražského hotelu, který Krobot spolurežíroval.

Kvarteto je bohužel případ filmu, jenž vlastní poetiku postrádá. Co naplat, že sami herci − tedy Jaroslav Plesl, Barbora Poláková, Lukáš Melník a Zdeněk Julina − se dlouhé měsíce učili hrát na své nástroje, když hudební scény nakonec mají ve filmu vedlejší roli. Divák sleduje čtveřici lidí, kteří se nejspíš znají dlouhou dobu, přitom to vypadá, že jsou si cizí.

Humor pronášený s kamennou tváří nefunguje, a to ani z úst hospodského v podání Jiřího Schmitzera, který komunikuje výhradně v průpovídkách. Jenže s každým jeho barovým moudrem ve stylu "večer je orgasmus dne" se jen prohlubuje trapnost a pocit, že postavy pronášejí věty náhodně vylosované z klobouku.

Takové filmy o nešťastných třicátnících obvykle točí jejich vrstevníci na začátku kariéry. Kvarteto má podobné neduhy jako spousta debutů mladých režisérů. Neživí hrdinové jsou nesympatičtí, aniž by bylo jasné, zda jde o záměr tvůrců. O všem si musí povídat, aby divák poznal jejich povahu, neboť z chování postav ji vyčíst nelze. A občas třeba vyvolají vlnu davového svlékání v hospodě, protože to přece mladí lidé dělávají takřka denně.

Žádné podobné "ozvláštnění" však nepřekryje utahanou atmosféru, která ze sledování filmu činí až bolestivý zážitek. Možná jsou nakonec hudební zkoušky dobrou metaforou pro celý film. Stejně jako je z několika tónů Piňosovy minimalistické kompozice obtížné určit, nakolik jde o hru nezkušených hudebníků a nakolik o avantgardu, i Kvarteto uvízlo v prostoru mezi chtěně rozskřípanou uměleckou výpovědí o hledání štěstí a zbytečným filmem. Výrazně blíže má k tomu druhému.