Španělský spisovatel Jesús Carrasco dobře ví, jak je důležité "nic" plné tajemství

Mohutný husarský knír a vyholenou hlavu nosil už deset let před hipstery, v době kdy se živil vším možným. Jeden z nejuznávanějších současných španělských autorů Jesús Carrasco pracoval třeba jako marketér a copywriter pro bankovní sektor. Tento týden navštívil Prahu. V Institutu Cervantes se zúčastnil Týdne španělsky psané literatury.

Narodil se sice v Extremaduře blízko Badajozu na hranicích s Portugalskem, ale dětství strávil v malé vesnici Torrijos nedaleko Toleda. Šplhal na stromy, lovil křepelky a králíky, stavěl si úkryty. A začal psát. Do šuplíku. Za téměř dvacet let spousty textu, nikdy však nevznikla "nezapomenutelná kniha". Proto s vydáním Carrasco čekal, dokud nenapíše prózu, kterou bude považovat za mistrovský kus.

Pak se to stalo. Ve čtyřiceti letech vydal novelu Na útěku. Ta záměrnou anachroničností nadchla hispánský knižní trh, skvěle se prodávala doma i v zahraničí, práva na ni koupilo pětadvacet nakladatelů. Před čtyřmi lety za ni Carrasco získal Cenu španělských knihkupců.

Do Prahy Jesús Carrasco přijel i přesto, že nemá cestování s knihami a přemisťování, které ho ruší ze soustředění, příliš v lásce. Stejně tak nesnáší sociální sítě, na nichž se cíleně nevyskytuje.

"Stydím se, když vidím, jak nějaký spisovatel na Facebooku vypráví svým fanouškům, co snídá," tvrdí a dodává, že díky této averzi může docílit toho, aby čtenáři nemysleli na něj jako na autora, ale pouze na text samotný.

Próza Na útěku je strhující minimalistické dílo − "hlavně krátím a krátím", přibližuje svou pracovní metodu autor − s naturalistickými rysy. Carrasco v něm chtěl ukázat zejména přírodu lhostejnou k lidským bytostem a tíhu blíže nespecifikované diktatury.

"Moderní a zároveň klasický", ohodnotil tento dystopický příběh malého chlapce a pastevce největší španělský deník El País. Hoch je na útěku před zlosynem rychtářem a pastevec mu pomůže. Není přesně jasné, v jaké době se příběh odehrává − nejspíš v první polovině dvacátého století. A zároveň lze jen odhadovat, do jaké oblasti Carrasco své vyprávění situoval.

Přesto popisy evokují krajinu autorova dětství, v níž na vlastní kůži poznával neúprosnou drsnost života španělského venkova, stejně jako krajinu jižního Španělska. Tam dnes otec dvou dcer Jesús Carrasco s rodinou žije.

"Miluju půdu, horizont, ono nic, nudu a prázdnotu venkova, kde existuje možnost, že člověk uvidí sám sebe, kde sám sebe musí snášet a pochopit se," vysvětluje autor.

Jeho druhá kniha nazvaná Neznámý v zahradě byla přijata sice stejně kladně jako debut a získala Evropskou cenu za literaturu, ale už nezpůsobila takové pozdvižení. Možná i proto, že je znova spojená s drsnou přírodou, dystopií, násilím, zotročením, návratem ke kořenům a s otázkami životního prostředí. "Chci psát o venkově, protože mu chci vrátit důstojnost. Často zapomínáme na to, že Španělsko je mnohem víc než jenom Barcelona, Madrid, Bilbao nebo Valencie," říká.

Obě autorovy prózy jsou plné násilí, brutality, touhy po moci a zároveň přízračně krásných popisů přírody i záblesků lidskosti v neočekávaných situacích.

V obou knihách pak chybí humor a nadsázka − autor přiznává, že by rád v dalších dílech s humorem pracoval, i když to pokládá téměř za nemožné.

Carrasco obdivuje severoamerickou literaturu, zejména Raymonda Carvera a Cormaca McCarthyho, jejichž díla jsou Španělovu stylu velmi blízká. Přestože má španělská literatura dlouhou tradici venkovských románů Miguela Delibese nebo Camila Josého Cely, nikdo nečekal, že zrovna taková neorurální próza jako Na útěku bude mít u čtenářů úspěch.

Jesús Carrasco si to vysvětluje tím, že se kniha zabývá pocity a zkušenostmi s přírodou, k níž máme všichni vztah, přestože jsme v sobě přírodní prostředí pohřbili. Pak se také jedná o situace, v nichž dětský hrdina zakouší naprostou opuštěnost. "A každý si přeje pomoci dítěti, které se ocitne v nesnázích. Je v tom jakási etika, jež nám zabraňuje, abychom byli lhostejní k utrpení dítěte," míní.

Po dvou úspěšných románech na podobné téma si Jesús Carrasco není jistý, zda napíše další knihu. Neví, má-li ještě vůbec co říct. Možná se odmlčí na dalších dvacet let a bude ve své zahradě blízko pěší sevillské zóny pěstovat vyhlášené okurky nebo jezdit na kole, psát do novin či dělat něco úplně jiného.

Přesto se mu už teď povedlo přesvědčit nejen hispánský knižní trh o tom, že k úspěchu není třeba podbízet se čtenářům halasnou reklamou a žvásty na sociálních sítích. Stačí ono opravdu hluboké "nic" plné tajemství. Minimalistická úmluva mezi autorem a čtenářem oproštěná od požadavků na spisovatelovo soukromí. A dílo evokující nekonečný horizont, v němž má člověk možnost přemýšlet pouze nad textem i nad sebou samým.