Výstava Moravské galerie o panelácích ukazuje, jak se realita sídlišť vzdálila návrhům architektů

Byl to Největší československý experiment, jak tvrdí podtitul výstavy Paneland, nebo masivní manipulace s politickým a sociálním dopadem na populaci? Rozsáhlá přehlídka Moravské galerie v Brně rozebírá fenomén, který se přímo dotknul dvou a půl milionu obyvatel někdejší federace: panelovou výstavbu a s ní související životní styl, design a také umění s jeho dobově poplatnou, odmítavou i reflektující podobou.

Ústředním exponátem nové výstavy je dobově vybavený byt 3+1. Nechybí v něm nic: ložnice s kobercem ode zdi ke zdi, dětský pokoj s patrovou postelí, úzká kuchyň, průchozí koupelna a hlavně útulný obývák s konferenčním stolkem, gaučem i křesly otočenými "k oltáři", středobodu domácnosti − k televizoru. Masivní obrazovka vyplňuje typické okénko v naleštěné sektorové stěně, ozdobené knihami a porcelánem.

Nábytková stěna bývala v bytě vedle televize tím nejdražším. "Tahle přišla na 13 tisíc korun, což byl tehdy desetinásobek průměrného platu," říká kurátor brněnské výstavy Rostislav Koryčánek a ukazuje na soustavu lakovaných skříněk.

Vystavený byt je zařízen do detailu. Televizor běží, na stolku jsou odložené časopisy, žehlička Eta trčí na prkně, jen ji vzít do ruky a přežehlit tričko s potiskem. Za zdí ozdobenou drhanou dekorací se dokonce ozývá zvuk jedoucího výtahu.

Experiment k bydlení

Naopak tu chybí strop, což návštěvník ocení, když vyjde do patra. Odtud se nabízí výhled na uspořádání celého bytu jako ve filmovém ateliéru. Ten pohled je navíc symbolický. "Naznačuje sílu dohledu spojeného s komunistickým obdobím," říká kurátor, podle něhož panelákový byt reprezentuje účinnou formu korupce, která se odehrávala mezi politickým systémem a společností. Občan, jemuž stát přidělil byt, vlastně přijal "úplatek", aby kriticky nevystupoval proti moci.

Výstava Paneland představuje i technologický vývoj, který vedl od utopických idejí avantgardistů, toužících po kolektivním bydlení, přes výstavbu prvních panelových domů.

Hlavní zájem se soustřeďuje na moment, kdy začalo masové budování sídlišť. "Bylo nutné vytvořit síť výrobců prefabrikátů. Nebavíme se jen o panelech pro byty, ale také konstrukčních systémech pro stavbu například kanalizací, chodníků, školek, samoobsluh. Vznikaly krajské podniky, které dodávaly panelové části. Prefa Brno například produkovala až dva tisíce bytů ročně," říká kurátor, který se zastavil před fotografiemi dokumentujícími bizarní experiment: výrobci panelových prefabrikátů si chtěli vyzkoušet, jak nejrychleji je možné postavit dům se 37 byty. Dokázali to za 36 dní. "To se pak pro tento typ domů stalo normou," vysvětluje Koryčánek.

Paneland ukazuje nevyhnutelnou tendenci, již přinesla masová výstavba: podobu domů a hlavně sídlišť začali diktovat především výrobci stavebních dílců, nikoliv architekti. Docházelo k radikálním rozdílům mezi architektonickými návrhy a realizací.

Například model brněnského sídliště Kohoutovice ukazuje, jak školy, školky a další občanskou vybavenost architekti situovali do jednoho pásu, odkud odbíhají obytné soubory výškových domů. "Ty byly mezi sebou propojené pasážemi a meziprostory, které měly být příležitostí k tomu, aby si tam obyvatelé vytvářeli společenské mikroklima," ukazuje kurátor původní návrh.

Jenomže rutinéři v projekčních kancelářích podobné návrhy osekali, zjednodušili, domy narovnali do identických řad. Kromě anonymity a odosobnělosti navíc první roky bydlení lidem na sídlištích ztrpčovala špatná koordinace prací.

Stavební záznamy ukazují, že nebylo výjimkou, když školy, obchody, polikliniky a další služby byly dostavovány s desetiletým zpožděním za byty.

Některé nedostatky sídlišť dodatečně zachraňovaly práce návrhářů. Část brněnské výstavy se věnuje orientačním systémům či piktogramům, jež usnadňovaly orientaci na sídlištích a také dávaly jejich zákoutím alespoň trochu osobitý ráz. "Kotelny, které se stavěly k jednotlivým obytným celkům, byly komponovány jako majáky a byly schválně situovány na roh k příjezdovým cestám," uvádí příklad Rostislav Koryčánek.

Dokumentační linii výstavy průběžně doplňují také umělecká díla. Autoři tří generací zastávají různé perspektivy. Nejstarší umělci, například fotografové Karel Cudlín a Jaromír Čejka či malíř Michael Rittstein, nemilosrdně vypichují neutěšenost nových sídlišť, na nichž se bydlí mezi odloženými panely, haldami hlušiny, trčícími dráty a nedostavěnými chodníky.

Pro mladší umělce jsou sídliště stigmatem, jak to ukazují depresivní obrazy Josefa Bolfa. Ale nejmladší ze zastoupených autorů svou panelákovou identitu přijali, například pro Pavlu Sceránkovou či Tomáše Džadoně je sídlištní estetika samozřejmostí, předmětem ke zvědavému, nikoliv ale nepřátelskému zkoumání.

Kateřina Šedá naproti tomu nabízí pohled zvenku, od dveří rodinného domu, kde vyrůstala. Protože pro ni bylo nepochopitelné, že se obyvatelé sídliště nezdraví, pokusila se je propojit svým projektem Každý pes jiná ves. Ten na výstavě reprezentuje soubor košil s panelákovým potiskem. A například designér Maxim Velčovský skládá hold dobově populárním výrobkům z litého skla. Z různobarevných váz postavil v Moravské galerii imaginární sídliště.